DOJÍMÁNÍ Č.2

Dnes došlo na další dojímání. S definitivní platností konstatuju, že jsem úplná měkkota. V řadě situací. Jelikož končí školní rok i v naší školce, šli jsme dnes s dárkovými balíčky poděkovat učitelkám i naší terapeutce za to všechno, co pro nás v těch klíčových letech udělaly.

S úsměvem jsem pozdravila, se zužujícím se hrdlem jsem poděkovala, a protože jsem nechtěla začít koulet slzy jak hrachy, předala jsem slovo svému muži. Natolik mě to rozhodilo. U naší terapeutky už jsem byla trošku zklidněná a dokázala jsem dokončit i tu myšlenku. A protože mám muže komika, nakonec jsme se i zasmáli. Řekla jsem totiž, že moc děkuju, že nás to všechno prostě naučila, ten přístup, způsoby řešení problémů, prostě to všechno. Načež můj muž to potvrdil, a že dokud jsme k ní nepřišli, ani neuměl jíst příborem. Paní terapeutka kontrovala s tím, že jí bylo od začátku jasné, že intervence v naší rodině je prostě nutná...:-)

Poslední měsíce jsem si říkala, že už je nejvyšší čas z naší školky tzv. vypadnout. Ať už Kuba nenapodobuje kvílení a třískání a bůhvíco ještě, a že už musí zase dál. Přichází posledních pár dnů ve školce a já jsem z toho smutná tak, jako by byl konec světa. Jsem sentimentální a dojatá a vlastně svým způsobem to prostředí hendikepů tolik opustit nechci. Tomu se skutečně říká smíšené pocity.

Uplynulé roky - tři s naší terapeutkou rané péče, dva s učitelkama ve třidě – byly naprosto zásadní. I pro rodiče zdravých dětí je jistě důležité, kde jejich potomci začnou se vzděláváním a jak se jim daří. Ale nakonec to může být tak, že tato školka nebo jiná, prostě hlavně, že nějaká je, a ono to bude plus minus to samé.  Ne tak u hendikepů. 

Faktor č. 1: Dostane se vaše dítě do vhodného zařízení včas? Odhalí se včas jeho problém? Pokud ne, ztrácíte něco, co nikdy nedoženete. Hendikep zůstává hendikepem tak vážným, jak vážné je zpoždění.

Faktor č. 2: Dostane se vaše dítě do vhodného zařízení vůbec? Jsou regiony, kraje, které nemají šanci pokrýt potřeby podobných rodin. Kapacity nestačí. Někdy děti chodí do běžné školky, protože jinak to prostě nejde. Anebo jsou doma.

Faktor č. 3: Sedne si vaše dítě s lidmi ve školce? Autisti jsou hypersenzitivní. Kdo jim nezavoní, ten nemá šanci. U Kuby to tak funguje a vím, že i u jiných. Kdo s nimi nenaváže hezký vztah, ten má milionkrát menší šanci jakkoliv výchovně působit. I v rodině je selektivní. Natož pak v prostředí cizích lidí. Může to být těžké. 

My jsme měli obrovské štěstí. Žijeme tam, kde jsou na naše speciální děti dostatečné kapacity. Řekla bych relativně, ale v upřímném srovnání s řadou jiných míst (a paradoxně větších měst) zůstávám u slova dostatečné. Na naši terapeutku jsme narazili trochu náhodně, a to už v jeho dvou letech. Velmi brzy. A nakonec učitelky...vlastně Kubovy první lásky...hlavně jedna z nich. Nemohl mít kolem sebe lepší prostředí a lidi a nemohl dostat více pomoci v jeho těžké cestě k nám všem ostatním.

Takže nedivte se, že i teď mě to bere. Jsem vděčná osudu, jak to zařídil, byť zpočátku to všechno vypadalo těžší. Vážím si našeho štěstí, které nám pomohlo ujít mílové kroky. Ve výchově syna i vnímání života kolem nás. 

A dost. Už vážně dost. Nebo začnu tahat kapesníky:-)