JÍDLO

Aktuálně bojujeme s nekonečným tématem nazvaným JÍDLO. Bojujeme prakticky neustále už od Kubíkových prvních narozenin, po kterých přišel těžký regres. Pamatuju si ho, protože ještě na oslavě se ochotně patlal ve svém dortu. Rukama. Zasvěcení vědí, že taková věc je jinak zhola nemožná. Ale tak zkrátím to. Po prvním roce regres, slabiky nula, jídlo ještě míň. Mé cholerické já to období těžce neslo. Kubovi pod nos nešlo skoro nic. Pamatuju si, jak jsem několikrát vztekle hodila jídlem, když ho urputně odmítal. Bylo to naprosto psychotické a to jsme ještě nevěděli důvod!

Čas „od diagnózy“ znamenal mimo jiné těžkou práci na rozšiřování rejstříku jídel. Vše se odvíjí od překážky zvané NICNOVÉHONECHCIZAŽÁDNOUCENUOCHUTNAT. Toto je opravdu úskalí, které nekončí. Co my se navymýšleli strategií! A stále vymýšlíme.

Ve speciální školce Kuba jídlo hodně bojkotoval. Paní učitelky byly fantastické a krok po kroku ho na základě motivace naučily jíst všechno. Ale opravdu všechno! Přes všechny vzteky a afekty to ustály a naučily ho to. Situace se obrátila, ve školce jedl vše a doma jen tak, jak se mu zachtělo. Řízek ve školce? Jupí! Řízek doma? Neochutnám! Dva roky jsem se tetelila radostí, že chlapeček dostává pět dní v týdnu skutečně pestrou stravu. 

A najednou teď v létě se stal totální obrat. Kuba přestal jíst valnou většinu svých oblíbených jídel, ovoce, zeleniny. Nepochopitelné. Ještě nedávno byl obdivuhodný chlapeček, který si nejvíce pochutnal na mrkvi a paprice, bez jablka nedal ani ránu a vůbec mlsal zdravě. A najednou nic. Místo toho přišla touha po SUCHÉ rýži, SUCHÝCH těstovinách, najednou odmítal šunku (absolutně divné!), skoro nic neochutnal. Tak zoufale autistické.

Léto bylo skutečně děsné. Nástup do nové školky přinesl pochopitelně stejný problém. Je poměrně vtipné, jak to paní učitelky vypráví. Kubík údajně nejdříve nakoukne do všech hrnců, které mu ochotná paní kuchařka důkladně popíše a okomentuje, poté si direktivně poručí TOLE! TOLE!, případně NE!, což je častější. Padne-li na vše NE, Kuba odchází. Děti konzumují a má-li náš syn hlad, po chvilce se jde na hrnce podívat znovu. Dá jim „druhou šanci“. Občas si i něco vezme. Ovšem, paní učitelky mají srdce ze zlata a hladové dítě jim nedělá dobře. A tak se stávalo, že Kuba tak nějak „na docpání“ dostal vždy pár svých oblíbených křupek. 

A ejhle! Stačily dva měsíce ve školce a vzorec byl jasně uložen. Teď o víkendu se Kuba v obědu spíš jen povrtal a po vzorném „Já uuu nechi.“ šel automaticky do šuplíku s křupkama. A tak jsem dnes apelovala. A vzbouzela v učitelkách tvrdý přístup. Nejíš? Tvůj problém. Křupky nedostaneš. Prosila jsem je, od září už potřetí, aby křupky použily JEN motivačně. Alespoň za ochutnání. Vypadaly odhodlaně.

Odpoledne jsem šla do školky zvědavá. Kuba má skutečně šestý smysl. Jako by to věděl, snědl dnes celý oběd naprosto vzorně! Neuvěřitelné.

Honí se mi to hlavou a až mi z toho bylo cestou do práce divně, jak jsem vlastně prosila učitelky, aby mi nechaly synka hladovět. Jak tvrdá jsem se naučila být, aby to s jeho výchovou někam šlo. Jak tvrdé mámy autistů musí být......v té nebo jiné oblasti. Je mi z toho všelijak, ale budiž mi útěchou pocit, že to má smysl. Že si Kubík uloží ten správný vzorec. 

Rodičům zdravých dětí pak můžu jen vzkázat…  Radujte se, když vám dítě ujídá z talíře. Když chce koupit koláček nebo s vámi chce uvařit. Když chce hromadu špaget s kečupem anebo nezdravé párky. Když jí jak nezavřené. Je to tisíckrát lepší než nemoct dítěti dopřát něco, na čem by si pochutnalo. Nebo než nutnost zvažovat návštěvu gastroenterologické poradny.