BEZMOC

Na to, že se náš život odvíjí neustále na houpačce, jsem si zvykla. Období pohody střídá období propadu. Dnes jsem si připustila, že teď nečelíme jen období propadu, ale přímo regresu. Možná za to může Kubíkova slabá rýma, možná to není tak zlé, jak to vypadá, ale jisté je, že mé pocity rovnají se absolutní bezmoci. 

Syn nechce spolupracovat. Nechce mluvit, nechce logopedicky trénovat. Mluví jen svou absolutně nerozpoznatelnou hatmatilkou, ve které si přehrává své oblíbené reklamy, scénky, videa. Natolik to poznáme, ale dál už nic. Je naprosto jasné, že svět VOKS (obrázkové komunikace) ochotně opustil, ale k té verbální se tak nějak dostal-nedostal. Mele, mele, ale kdokoliv jiný než my nemá šanci mu téměř nic rozumět. Kolikrát jsem se přistihla, jakou radost jsem měla, když se podařilo na něčem domluvit. A jak mě rychle opustila, když mi došlo, že je sice skvělé se s ním domluvit doma, ale zbytek světa mu rozumět nebude. Otázka budoucnosti je těžké téma.

Opravdu pilně a hezky logopedicky pracoval naposledy tak na začátku prázdnin. Dál už nic. V létě bída, v nové školce adaptační období a tudíž bída. Pojal dokonce naprostý odpor k logo sešitu. Čili ho máme od paní logopedky zakázaný a máme pokyny postupovat jinak. A tak to zkoušíme. Je to těžké, jelikož např. dnes si kvůli ODPORU K PRÁCI odepřel actimel, marcipán, tic tac, křupky. Samé oblíbené dobroty. Jeho odpor je silný a většinou ho doprovází vztek, občas to i schytám, že mě třeba plácne. Chci být důsledná a je to pro mě velmi důležité. Jenže nic nefunguje. Hledám motivaci!!! Autista bez motivace prostě nemaká! A navíc postrádá sebemenší vůli. A tak se u nás zase křičí vzteky, je smutno a strach. 

Ten strach mám já. Jestli jsem si připustila regres, připustila jsem si i skutečně možnou variantu budoucna – že náš autista bude tzv. nemluvící. Možná blábolící, ale funkčně nekomunikativní. Říct, že se s tím začínám smiřovat, by bylo silné slovo. Jsem z toho naprosto v hrůze, ale už se trochu vzdávám naděje. Čím víc roků má, tím ta naděje slábne. A právě proto mě to děsí. Každý den, kdy nepracujeme, považuju za oslabení. Nejsem ten typ, co potřebuje dítěti nutit neustále dril, ale ta dlouhodobá nechuť k práci je extrémní a nedobrá. 

Zítra nás navíc čeká návštěva psychiatra. A mně běží hlavou, jestli nepřišel čas na medikaci. A tak mi to chodí hlavou a jak už to tak bývá, nemá kdo poradit. Skoro si ale říkám, že je čas na mou medikaci. Jelikož skákání, běhání dítěte v 3+kk a k tomu monology v turečtině a vyluzování prapodivných zvuků ze mě pomalu ale jistě dělá blázna. Tentokrát tak nějak kašlu na pozitivní myšlení. Prostě jsem dole.