Padá na mě šílená únava.
Chronická, dlouhodobá; poslední dobou jsem vyčerpaná jako nikdy dřív. I když
těžko říct, ty těžké věci člověk časem vytěsní a možná jsem tak vyřízená už
někdy byla. Každopádně teď je to extrémní. Člověk by si řekl, že pracovat na
půl úvazku je v pohodě, ale i to dá v kombinaci s péčí o autíka
hodně zabrat.
A tak běhám celý den tam a zase
zpátky, kolem dětí v práci, kolem dítka svého, procházky, starosti,
stresy... A zpravidla, na cestě ze školky, se mi k únavě ochotně vkrádá i
lítost. Většinou v situaci, kdy potkávám jiné rodiče s dětmi, co jdou
ze školky. A děti jim brebentí, co zažily, co jedly, kde byly. Bývá mi líto, že
od Kubíka se nic nedovím, že si nepovídáme. Někdy je to u nás doma hodně tiché.
A pak je mi smutno.
Jako dnes. Kubík měl horší den a
po delší době jsme venku řešili afekt a vztekání. I to je ta součást únavy –
ten psychický tlak. Ustát jeho vzteky v klidu. Nenechat se tím porazit.
Být tou mámou, co je tu pro své dítě, funguje a dokáže zvládnout různé situace,
nacházet aktuální „léky“ na jeho aktuální autismy...a která dopřeje pocit
bezpečí, i když je to někdy těžké. Ne proto, že by to bezpečí nešlo zajistit,
ale proto, že nevím, co pro něj v tu chvíli bezpečí znamená. Co potřebuje.
A zas na druhou stranu si snažím
připomínat, že už mi odpoví, když se ho zeptám, jestli bylo ve školce prima. Že
si se mnou rád zpívá. Že si umí hezky říkat o věci, že umí poděkovat, že se
zkrátka zase hodně naučil.
Ale člověk je zmlsaný. A chce
vždy TROCHU VÍC. Tak i já teď chci víc. Chci komunikovat. Chci mu ukázat, jak
báječné to může být – povídat si. Tenhle smutek je prostě nepřenosný.
Žádné komentáře:
Okomentovat