SNY

Člověk by si měl plnit sny. Všude se to píše. Lifestylové časopisy k tomu aktivně vybízejí. Myslete na sebe, uskutečňujte své sny! Zahoďte strach a svůj život si užijte!

Problém je, že kolikrát se to líp řekne, než udělá. Tak třeba já jsem k plnění svého dlouholetého snu šla docela dlouhou cestu. Na počátku bylo přemýšlení o tom, co mě udělá šťastnější. Co mi pomůže odpoutat mou mysl od všudypřítomného autismu. Co mě naplní. Psát blog je uvolňující, ale často je na téma autismus. Logicky a přirozeně. Potřebovala jsem tedy něco jiného. Upřímně – trvalo mi to, ale pak jsem si to uvědomila. Odmala toužím hrát na piano! Začala jsem to intenzivně zvažovat. Na webu jsem našla pár učitelů hry na klavír a vzápětí dostala strach je vůbec oslovit. Prostě jsem vyměkla s pocitem, že na to nebudu mít, že mi to nepůjde. Následovalo několik měsíců. Po nich se mi to začalo znovu vkrádat do hlavy. Věci dávaly větší smysl. Začala jsem pracovat ve školce, doma se stále víc zpívalo. Téma hry na hudební nástroj bylo jaksi aktuálnější a lákavější. A díky shodě náhod a několika lidem, kteří mě nezávisle na sobě v nápadu podpořili, jsem se odhodlala skutečně NAJÍT učitele. 

Povedlo se. Mám za sebou druhou hodinu a zhruba dvacet čtyři hodin mi doma stojí nové piano. Kochám se i jen pohledem na něj a je fajn moct si k němu sednout, jakkoli těžké jsou právě ty začátky. 

Když jsem se někomu o tomto zmínila, zpravidla se mě zeptal, proč to dělám. Jsem ráda a pyšná, že jsem mohla říct PRO SEBE. Prostě proto, že chci. Dál dlouho nic a pak přichází sekundární důvody související s mou prací a Kubíkovou zálibou v hudbě a jeho úžasným zpěvem, který přímo vybízí k něčemu, co můžu opatrně nazvat „domácí muzikoterapie“.

Z druhé hodiny klavíru jsem šla úplně vyřízená, ale s připitomělým úsměvem, který způsobilo obrovské množství endorfinu ze hry. Ty časopisy mají pravdu. Člověk by si měl plnit své sny. Jakkoli nepředstavitelně můžou působit.