Chodím s černým
svědomím. Nevím přesné datum, ale vím, že jsem nepsala žádný příspěvek na blog
už asi tak zhruba, přibližně a minimálně VĚČNOST. Mrzí mě to, jelikož mě to
baví a na koníčky by si člověk prostě měl urvat čas. Zvlášť když myšlenek a
nápadů je dost a v mém nitru přímo křičí, že chtějí ven! Stále si to říkám
a stále se to nedaří. Ne, nejsem schopná, to je to pravé slovo. Jaký si to
uděláš, takový to máš.
Zajímavé a nové je ovšem
to, že už mi pár lidí taky řeklo „Hele,
co se děje? Ty vůbec nepíšeš…!“ Jako prostý důkaz toho, že to někoho
zajímá. Že ta anonymní skupina ve statistice navštěvovanosti blogu skutečně
existuje a skutečně to sleduje. A je úplně jedno, že ve srovnání s Kafe a
cigárko nebo Foodlover jsem absolutní žabař a stojím na začátku. Psaní mě baví
a je strašně příjemné zjistit, že to moje někdo vyloženě vyhledává.
Dlouhou dobu jsem byla
doma s Kubou. Konec toho období si vybavuju jako prapodivné prázdno bez
vlastního sebevědomí, realizace. S obrovskou touhou pracovat, být mezi
lidmi, prostě být k něčemu! Je to paradox, protože právě v tom
veledlouhém období jsem byla nejvíc „k něčemu“ ve svém životě. Byla jsem
nově mámou. A navíc mámou malého autisty. A to bylo období tak obrovského
množství práce, že až zpětně nechápu, jak jsem to zvládla. Provést ho
z období absolutní temnoty a ticha k první komunikaci, prvnímu
pohledu do očí, prvních sdílených okamžiků. Nepřičítám sobě všechny zásluhy,
protože hodně jich má i můj muž, ale logicky z hlediska rozdílu pracující
muž vs. žena v domácnosti jsem prostě celé ty dlouhé měsíce a roky více
studovala, kreslila, lepila, vyráběla, laminovala…konzultovala a vymýšlela a
zkoušela a zkoušela a zkoušela. Radost z úspěchů a posunů byla a dodnes je
nepřenosná a sladká. Ale člověk se musí realizovat i sám. Patří to
k osobnímu štěstí a je to v pořádku. A tak mi tenkrát stále něco
chybělo.
A šup. Najednou utekl
nějaký čas a Kuba je mezi běžnými dětmi v běžné školce. A já už dva roky
chodím do práce, kde to mám ráda a cítím se dobře. Sebevědomí se vrací. A
k tomu se věnuju oblíbenému psaní a ono má mezi lidmi docela úspěch,
můžu-li to tak odvážně pojmenovat. To je prostě absolutně nová dimenze mého
bytí a osobní spokojenosti. Přes všechnu tu šílenou únavu, co na mě každý večer
s jistotou a neomylně dopadá, můžu zodpovědně říct – je to super:-)
Krásný den všem! A snad
se i polepším:-)
Žádné komentáře:
Okomentovat