Dobře si vzpomínám, jaké to bylo, když jsme loni v létě
vyrazili do ZOO. Byla to učiněná katastrofa, a kdo by pohledal v archivu,
určitě by se o tom zpětně dočetl.
Dnes jsme po roce opět sebrali odvahu a jeli znovu. Jelikož
stěžejní atrakcí je místo zvířat safari vláček, vyzbrojili jsme se jasnou
strategií. Nebudeme uhánět sprintem přes celý areál, abychom se dostali na
vláček zpátky. Ne, my pojedeme vláčkem rovnou na konec areálu a pak pěšky zpět.
Měli jsme to dobře vymyšlené. Jenže se proti nám spiknul
vesmír. Sedneme si vzorně na „zastávce“, záhy přijede vláček a my si říkáme,
jak je to fajn, žádné dlouhé čekání. Kuba zaujímá místo. Vtom přichází řidič a
říká, že nás nemůže vzít, že je tam kdesi rozkopaná cesta, a že jediná možná
cesta vlakem je ta zpáteční. Orosím se a čekám křik.
A hned o vteřinu později blahořečím zoo, která má v nabídce
vozíčky. Kubu uchlácholíme, že pojede vozíčkem, a jsme zachráněni. Afekt
nepřichází. Dalších deset minut se kocháme. Kuba se veze, my jdeme procházkou,
sem tam stihneme i fotku. Přicházíme k vodnímu světu, chlapeček ochotně
vysedá. Mlýnky, propustě, ucpávky, fontány. Je tam tolik dětí, že si říkám,
koho dnes vlastně zajímají zvířata??? :-)
Kuba se nechá umluvit k pokračování v jízdě. Diriguje jízdu,
říká tam a tam a strojvůdce plní příkazy:-)
Jdeme, on jede, a my si říkáme, jaká je to pohoda, že s ním
nesprintujeme. V tu ránu potkáváme první atraktivní stanoviště. Kuba
spěšně vysedá a uhání do ohrádky k malým kozám. Kozy ho netáhnou, ale
náramně ho baví práce s vrátky na obou stranách. Odhání všechny, co by za
něj snad tu „práci“ chtěli udělat. Proběhne mezi kozami, několikrát směrem k nim
zaječí, a utíká zas pryč. Dál bere čáru k morčatům a křečkům. Pár pohledů
a „jééé“ a pila pryč. Konkrétně ke stodole s krávou a dalšími malými
zvířaty. Tam ho dobíháme. Rozněžňuje se nad kuřátky a slepicí a krávu nám aspoň
pojmenuje „káva“:-) Neustále si koleduje o klovnutí, jak provokuje kuřátka i
slepici. Ale má štěstí a prchá bez zranění. Prchá opět ke kozám. Pak zase
zpátky a tak několikrát všelijak dokola a my jsme zpocení až kam, a říkáme si, cože jsme to říkali o běhání?
Celí šťastní ho opět po nějaké době usazujeme do vozíčku.
Kubovo chování se zklidňuje a akce zpomaluje:-) Do pavilonu opic se nepouštíme
a máme štěstí i na dvě opice venku... Kuba povídá „opi-e“ a hned po tom k mému překvapení – „mamán“. Ano, skvělá asociace. Opice jedí banán. Super!
Jdeme dál, vidíme nějaká ta zvířata, koukneme na rybičky v akváriu.
Dostáváme se téměř na konec. Číháme na stánky s občerstvením. A světe div
se, je nám dovoleno koupit jídlo, sednout si a v klidu si to sníst.
Neuvěřitelné. A ještě neuvěřitelnější je, že jí i Kubík. Wow!!!
Ve vláčku zpět chlapeček ožívá. Září mu oči, směje se a
kochá se ukázkově.
Takhle shrnuto to vlastně zní banálně. Ale u nás se tohle dá
jednoznačně nazvat „úspěšným výletem“. Neváleli jsme se po zemi, nekřičeli
jsme, leccos jsme viděli a leccos i snědli a vypili. Celé to trvalo dvě a půl
hodiny (!!!). Hezký začátek dovolené.
Zítra budeme naše štěstí pokoušet na dalším výletě. Pokračování
přijde:-)
Žádné komentáře:
Okomentovat