Sedím na turka, v klíně polštář a na něm v klubíčku
Jakub. Na nás a kolem nás jeho peřina, jak říká Kuba, dome-ek (domeček). Po
těžkém afektu ve školce, na ulici… konečně přicházíme domů a Kuba si říká o
spinkání. Pak o dome-ek. Nedbám na nic, a protože chci, aby jeho unavené
dušičce bylo dobře, beru peřinu s vědomím, že se pod ní nejspíš uvařím.
Sedím tam, on leží, je nám teplo a já mu zpívám. V domečku.
Kubík už je velmi klidný a jeho hrudník se pravidelně zvedá a klesá, jak
odpočívá. Nespí, ale očividně načerpává. Sdílíme nepřenosné kouzlo okamžiku a
silného pouta. A já jsem vděčná za to, že jsme i dnes přišli na to, jak to
zlepšit. Jak mu pomoct. Aby se necítil sám ve své úzkosti a aby se mu ulevilo. Vytahuju
si džíny, krčím svetr, motám elektrizující vlasy...ale je mi to fuk. Funguje
to.
Po několika písničkách sundáváme společně domeček a jen tak
ležíme pod peřinou a já mu vyprávím pohádky. Stále je to kouzelné. Než
vstaneme, uplyne celkem tak půlhodina, ale z hromádky neštěstí je zpátky
Kubík. Veselý kluk, který si spokojeně hraje a do večera se hodně a hodně směje
a komunikuje.
Možná tohle je klíčem ke spoustě krizových situací. Nejen u
autíků. Spousta zdravých dětí má své strachy a úzkosti, nebo prostě jen špatné
dny, a lék může být snadný. Nechat se vést přáním dítěte, být tam pro něj,
nespěchat a nedbat na věci, vytahané svetr nebo chladnoucí kávu. Dokonce ani na
pípnutí sms. Respektovat a být respektován.
Už to není, jako bývalo. Že velký afekt byl předzvěstí
těžkého zbytku dne. Zvedáme se a vracíme do pohody, a to nebývalo zvykem. Není
všemu konec a není to marné. Kubík bojuje a očividně nechce do těch svých auti
pastí. Chce být šťastný, jsem o tom přesvědčená. Snad to bude tím motorem,
který potřebuje k posunu vpřed.
Žádné komentáře:
Okomentovat