Někdy mě dění kolem mě hrozně deprimuje. Otevřu schránku,
vylovím milion letáků věcí, které „musím mít“. Jedeme autem a cesta je přímo
lemovaná reklamou na obchodní centra, shopping, shopping, shopping. Zapnu
internet a tam se ta reklama valí zase. Člověk párkrát něco koupí a už mu to
cpou pod nos...protivné. A články typu „Co se vaří na svatomartinské hody?“
nebo „Které vánoční ozdoby jsou letos IN?“ A co teprve barva svetrů...letos je
TRENDY pastelová! Kdo ji nemá, jako by nežil. A to můžu mluvit o velkém štěstí,
že nejsem na FB (facebooku přece!:-)
Tohle všechno mi totiž podsouvá pocit, že mi neustále něco
uniká. Když nejdu na tu husu, když nemám ten pastelový svetr, když jsem
neviděla bůhvíjaký film nebo divadelní hru. Někdy mě popadne závist, že jsou
lidi, co to všechno řešit stíhají. Že můžou. Chtěla bych možná víc zážitků,
vjemů, nevím. Hned po závisti mě jímá vztek a pocit nespravedlnosti, protože
chtě nechtě, můj život se soustředí doma a není přílišných úniků. Protože můj
život je opravdu občas plný vjemů, jenže bohužel i takových, o které jsem
vlastně nestála.
Třeba dnes. Ráno usměvavé, všechno v pořádku. Přes den
taky. Až mi cukají ruce, kdy už budu mít chvilku psát. Protože jsem plná
radostných emocí. Jenže odpoledne pokročí, autismus se ukazuje stále silněji a
všechno končí afektem takového rozměru, který už jsem odvážně přisoudila
minulosti.... a to mám za to. Nevím, jestli mám brečet nebo být vzteklá. A
nevím, kde pořád brát tu trpělivost, klid a rozvahu. Analyzuju odehranou scénu,
lituju svých reakcí, omílám si ty příšerné chvilky a prostě nevím kudy kam.
Přicházím za synkem do pokoje, mlčíme. Zkoumavě se na mě dívá. Nabídnu mu ruku
a on ji přijme. Podívá se na mě a pomalu a pečlivě povídá: „Ja u- nedubu bou-at.“ Už nebudu bouchat. Bouchá věcmi, když se
vzteká. Dveřmi, vším, sám sebou. Už ví, že je to špatně. To, že mi to řekl sám
od sebe, mě naprosto paralyzovalo. Já mu říkám PROMIŇ, protože je mi zle z toho,
jak jsem to ani já nezvládla. Usmiřujeme se, je to úlevné.
A vím, že na žádnou husu nepůjdu ani příští rok. Že svetry
budu nosit staré a že dost těžko bude náš stromeček letos IN. Ještě nevím,
jestli je mi to líto. Vím jen, že je potřeba hledat to, co mi dodá více radosti
v životě. Protože dušička chátrá, což poznaly i detoxikační testy (bez
ohledu na to, jak moc s rezervou je beru). Po dnešním večeru jsem naprosto
přesvědčená, že je za pět dvanáct. Že musím/e něco změnit. Smutek nás vtahuje a
z drobných radostí přestáváme čerpat dost na to, abychom to byli stále my –
já, ale taky můj muž. Díky bohu, že jsme tu stále jeden pro druhého. Jen je čas
přestat se plácat kolem hladiny. Už to chce vyskočit výš.
Žádné komentáře:
Okomentovat