MAGICKÉ JARO

Poslední dny byly plné různých aktivit. Dořešujeme otázku školy, nepřestáváme s Kubíkem pracovat a občas doma rozebíráme otázky výchovy. Proběhla schůzka s potenciálním asistentem. Máme oči otevřené a diagnóza je stále velmi přítomná. I díky několika posledním afektům. Ale přesto jsem v posledních dnech myslela hrozně moc na sebe. Víc než kdykoliv v poslední době. 

Začala jsem totiž po skoro pěti letech řídit auto. Kdokoliv, kdo mě zná, ví, že je to velký pokrok. Překonání strachu, překonání sama sebe. Už jsem si skoro myslela, že se k tomu nevrátím. Ale nějak to přišlo. Cítila jsem, že by to mohlo jít. Můj muž mě trochu popostrčil a najednou jsem seděla za volantem. Za poslední týden jsem tak poctivě trénovala a najezdila víc než 200km. Mám z toho velkou radost a hrozně mě to baví!

Jaro je za dveřmi a i přes mou chronickou únavu přichází závan jakési specifické předjarní energie a radosti. Najednou přichází pocit, že všechno zvládnu. Najednou si hrozně moc uvědomuju, že štěstí je o momentálním okamžiku, ne o čekání na něco, po čem toužím, nebo o čekání na konec něčeho nelibého. Štěstí je teď. Dá se najít i ve skulinách těžších dnů, dá se najít i v únavě. Je v každé maličkosti.

O víkendu jsem byla opravdu šťastná. Za volantem, s radostí z jízdy. S radostí ze syna, který zezadu aktivně komentuje „Maminka řídí!“ a popisuje všechny dopravní značky, které míjíme.  Který začíná skládat těžší věty. Výslovnost nevýslovnost, jde to dopředu. 

A s radostí, že mám vedle sebe svého muže. Jeho podpora je až neskutečná. 

Tak. Teď půjdu, naliju nám hrozně dobré pití a dáme si panáka. Na to, že je nám dobře. Kubík spí, venku prší, my jsme v teple a náramně se máme, že se máme. 

Jaro bych vážně potřebovala celý rok:-) Je magické.