Někdy je vážně těžké rozlišit autismus a zlobení. A někdy je
moc těžké vydržet to, ať je to jedno nebo druhé. Křik je teď u nás takřka na
denním pořádku a já absolutně nechápu příčinu. Myslím většinou na to, co tu
jeho autistickou dušičku trápí, protože bezdůvodně to nevzniká nikdy. Někdy
zlobí zuby, někdy přichází nemoc. Někdy je to úplněk. Někdy přemíra vjemů nebo
nároků zvenku. A někdy nevím. Jako dnes. Taky to může být dozvuk včerejšího
stříhání vlasů, kterému se nedá říct jinak než tortura. Těžko říct.
Hrozně bych tomu chtěla rozumět. Nejsem expert na výchovu,
přestože se tomu věnuju už dlouho. Hledám chyby u sebe a opravdu nerozumím
některým synovým reakcím. Hezké odpoledne se ve vteřině zvrtne v něco jako
noční můru.
Dnes jsem z toho moc smutná. Hodně kvůli němu, že se očividně
nějak trápí. A já nevím proč. Okamžitě mě napadá, jak bude taková krize vypadat
v prostředí školy...jak tohle přežije/me. Protože dnes jsem pochopila, že
svět není ani zdaleka připravený na děti, jako je on. Není připravený v pedagogických
kruzích, natož tak u laiků. Říká se, že těchto dětí bude stále víc. Že oni
budou jednou většina, norma, nebo jak chcete. Dnes mám skoro pocit, že už je
načase, aby to přišlo. Aby se oni měli navzájem o koho opřít, kdo by je
pochopil. A aby se podstatná část nás ostatních mohla od nich učit. Protože je
co. I když to tak nevypadá.
Žádné komentáře:
Okomentovat