Je večer, všude klid, dítě spí. Sedím u jeho postýlky a
kochám se. Ano, říká se, že děti jsou nejroztomilejší, když spí. A taky
nejhodnější. Jsou. On je roztomilost sama. A já si říkám, že to je normální terapie.
Dejte dětem bílá pyžamka a pak se dívejte, jak spí.
On má bílé pyžamko, lehce rozcuchané vlásky a spí tím
dětským, andělským způsobem. Nemůžu se vynadívat. Je to nevinnost sama a já
jihnu. Všechny starosti a stíny každého dne se tak odplavují a říkám si, tohle
by měl dělat každý. Denně se večer aspoň pár minut dívat na spícího potomka. Je
to krása.
Přemýšlím nad ním a snažím se proniknout do jeho světa.
Přemýšlím a nechávám se vést i tím, co jsem četla v knížce „A proto skáču“.
Přináší nádherný vhled do světa autistů. Autor popisuje jejich život jako
krásný, plný vnímání nádherných detailů světa kolem nás.
Já jsem unavená, mám své starosti a myšlenky a poprvé v životě
mě napadá, že bych do toho světa chtěla. K němu, vlastně k nim, vždyť
je jich už dnes nepočítaně. Poprvé nechci lámat jeho pro příchod k nám, od
nich, ale sama chci k nim, od svého světa jinam, k té jejich jiné
kráse.
Možná to jsou nepřenosné myšlenky.
Tak raději zůstanu u té terapie. Vážně, jděte se na vaše
dítě podívat. Určitě vám pak bude hezky.
Žádné komentáře:
Okomentovat