Odměnou za týdenní trápení s angínou,
kdy jsem většinu času ležela jako placka, neschopná ničeho, mi byl dnešní výlet
na konferenci o autismu a inkluzi. Už loni jsem měla jet a nemohla. Letos to
vyšlo, natěsno, ale vyšlo.
Příspěvky přednášejících byly
různé. Některé silně akademické (rozuměj teoretické), další velmi praktické a pak
taky řeči čísel, systému, vyhlášek, takže tak trochu nezáživné. Společným
jmenovatelem všech byla do určité míry skepse. Skepse ohledně ne/možného
pokroku dětí, skepse ve vztahu k prostředí ve školách, skepse týkající se
proškolenosti odborníků, lékařů... Zaznělo tam, že se dá s dětmi s PAS
udělat určitý pokrok. V raných letech dokonce velký. A pak taky to, že
jsou klienti, kteří jsou na tom rok po roce stejně. Nula progres. Že inkluze
může končit izolovanou výukou, že spousta klientů může trávit měsíce po
psychiatrických ústavech.
A přesto z toho všeho nemám
špatný pocit. Všichni (vlastně upřímně – až na jednoho) přednášející prokazovali
úžasný smysl pro humor a schopnost skutečnosti jejich denní práce s tak náročnými
dětmi-klienty přejít s tak okouzlujícím cynismem, kterým se pyšní pár
auti-rodičů, co znám. Jak ti rodiče, tak ti odborníci se odmítají hroutit. A
humor pomáhá.
Ale nebyl to jen humor, co
povzbudil. Znovu se mluvilo o skokovém vývoji. Že dlouho dlouho nepřichází nic,
a pak najednou BUM a dítě poskočí v podstatě ze dne na den v obrovském
rozsahu svých dovedností a znalostí. A třeba že se tohle může často stát při
dospívání. Úplně primitivně – pro partnera se daný klient doslova rozkrájí a je
schopen všeho, co do něj už pěkných pár let neúspěšně vtloukali rodiče nebo
terapeuti.
Náš syn je toho důkazem. Tedy
zatím zamilovaný není, pokud vím, ale skokový vývoj se zase ukazuje. Už jsem to
tu psala a stále to platí. Je až pravidlem, že nás dlouho „dusí“ a nic se
neděje, a pak přichází neskutečný pokrok. Vlastně nám to dokazuje právě v těchto
dnech. Nebylo to s ním poslední dobou moc jednoduché. Ale uplynulých pár
dní docela slušně otáčí karty. Slyším Kubu říkat tolik nových slov, nových
tvarů, spojení, krátkých vět. Je to úžasné! Jako by právě dostal odvahu všechno
to, co vnímal kolem sebe, říkat nahlas. Dva příklady:
Já: Kubo, dáš si párek?
Kuba: Párek, dones mi!
Muž: Kubo, maminka už dneska řídila, tak teď budu řídit já.
Kuba: Ne, maminka bude řídit! (ta gramatika!!!!)
Je nutné dodat, že nové věty jsou
samozřejmě hodně motivačně vystavěné – neboli týkají se nějak toho, co Kubu
baví. A ano, žijeme i s echoláliemi. Ale stejně. Ten posun je obrovský. I
výslovnost jde dopředu.
Ale zpět ke konferenci. I přes
všechnu tu skepsi jsem si odnesla pocit, že všechno může jít. Že to je teda
velká dřina (což už dávno víme), že jako rodiče to mít lehké nikdy nebudeme,
ale že se může stát leccos. Že možná ta dřina je jen přidružený pomocník, a že
to nejvíc, co funguje, je vnitřní motor dítěte. Že nás může hodně překvapit.
Ruku v ruce s vědomím, že to taky jít nahoru nemusí. V podstatě je
to o limitech daného dítěte. A každé je má někde jinde. Můžeme lecčemu pomoct -
my rodiče, pak škola, odborníci, ale taky to občas nemusí být k ničemu.
A
přesto z toho nejsem smutná. Pro mě zůstává podstatné vědomí, že dělám
maximum, co můžu a dokážu. Všechno neovlivním. A i dnešní hosté konference
vlastně tento můj přístup potvrdili. Do velké míry je to úleva.
Žádné komentáře:
Okomentovat