Je večer. Kubík leží v posteli, právě si „dočetl“
knížky a má zhasnuto. Svírá mi ruku a nehodlá mě pustit. Nechává mě jít až se
slibem, že se za ním zase přijdu podívat.
Minule jsem tu psala o tom, jak děti andělsky spí. Svatá
pravda. Ovšem to, co tomu předchází, je někdy-často-většinou série rituálků a
taktik, kterak to spaní co nejvíce oddálit. A že je náš syn mazaný. Bývá to asi
takto. Celému kolotoči ukládání a uspávání předchází odpor ke sprše. Poslední
dobou zažíváme pravidelný bojkot večerní hygieny, ve kterém s mužem ovšem
neznáme bratra a ať je to jak chce, umýt se to dítě musí a tak to vždycky nějak
ukecáme a přepereme.
Pak Kuba usedá do postele. Nastele si tam asi tak šest knížek
a sám ochotně hlásí „De-e minuuu!“ (= Já
vím, mám deset minut, než zhasnete.) Po deseti nebo patnácti minutách jdu ukončit
čtenářský kroužek. Kuba odkládá knihy a důrazně zvolá „Pití!!!“ Na což já nereaguju. Případně doplním poznámkou, že vůbec
nechápu, co mi tím hulákáním chce říct. Opravuje se: „Já chi pití, mami.“ Tak dobře, říkám, a čůrat ještě nechceš?
Odpovědí je mi jeho h-ma (= čůrat). A pak se na mě podívá a říká „Tak poo!“, čímž naznačuje, že ví, co
pak řeknu – Tak pojď. Potěším ho a řeknu to. Vyskočí z postele a běží na
záchod.
Po návratu vypije pití a uléhá s naléhavým „Mamímamímamímamí!!!“ Což znamená něco
jako Maminko nechoď nikam buď tu se mnou mami mami. Pohladím ho, vyprostím se
ze sevření a odcházím.
Poté přichází série šeptavých volání „Mááámííí!“. Jdu ho do pokoje pohladit, říct mu, že je všechno v pořádku.
Pořád se nám totiž nějak moc bojí tmy. Aby konejšícího rodiče, kteréhokoliv,
ještě více přitáhnul, přidá silný kalibr a v momentě, kdy přijdu já či muž
k jeho posteli, obejme kolem krku a říká: „Mám tě rád!“ Odejděte pak, že....
Časem si zpravidla říká o další pití, někdy jde znovu na WC.
Celá procedura trvá do hodiny. Někdy méně, někdy více.
Ale není to zlé. Ještě si pamatuju ty doby, kdy místo
šeptání Mami! byl úprk z postele za námi do obýváku. Mnohokrát za sebou.
Usínal často hodinu a půl či víc. A my jsme z něj byli, upřímně řečeno, na
mrtvici. Jelikož volný čas neexistoval nebo začal v deset večer. A tou
dobou zbývalo tak asi „de-e minuuu“, než jeho unavená matka definitivně
usne....😄
Žádné komentáře:
Okomentovat