ACH JO

Začalo nám období ach jo. Neboli, slovy kamaráda, TADY KONČÍ VEŠKERÁ SRANDA!

Zdá se, že stačily bezmála čtyři týdny, aby Kuba pochopil, že škola je vesměs práce, práce, práce. Proto ve středu, na zakončení příjemně krátkého školního týdne, zahájil nový rituál. No, možná, že z toho nemusí být rituál, ale já mám v nose, že bude. Totiž asi v půlce cesty do školy výrazně zpomalil, nápadně svěsil ramena a s pohledem významně upřeným do země prohlásil vážně a tragicky: „Ach jo.“ Následně to zopakoval, aby si byl jistý, že ho slyším.

Ta dvě slova dokonale vystihují jeho počínající frustraci a uvědomění se zmíněného konce srandy. Podezřívám našeho synka, že se do školy těší už jen na dvě věci. Na svačinu a na tělocvik:-) Zpočátku to byly ještě i přestávkové polštářové bitvy, ale tuším, že to jim už zatrhli. A tak to začalo jít ztuha.

První odpor začal být kladen u domácích úkolů. Rezistence je značná a není jednoduché ji prolomit. Zvlášť když jde o nenáviděnou grafomotoriku. Čtení je raz dva, to nevadí, čísla jsou jednoduše zábavná, ale grafomotorické listy, s tím na něj nechoďte...se zlou se potážete. Jako já. Jenže co s tím, když je to jeho nejslabší stránka, že.

Z prázdnin (státního svátku a ředitelského volna) měl pochopitelně obrovskou radost. Zároveň mi neustále urputně zakazuje vyrobit kalendář na říjen, kam si píšeme a kreslíme plány, co bude, a který zdobí smajlíci podle toho, jak nás chlapec zlobí nebo těší. Mám neodbytný pocit, že tímto odmítá uznat skutečnost, že škola pokračuje, nic nekončí, jen jsme si na chvíli mohli oddechnout. Nicméně jsem ten říjen už tajně vyrobila a teď jen musím najít chvilku, kdy ho nepozorovaně připevním.

Druhá úroveň odporu je nastolena ve škole. Přestože údajně své paní asistentce jednou takhle po ránu řekl ztrápeně „Nudím se!“, její reakci v podobě nabídky pracovního listu úplně nepřivítal. Tak nějak vůbec nevítá další řady a řady úkolů, přestože ho ještě šetří. A tak jí tu práci střídavě bojkotuje a střídavě vykonává. Myslím, že paní asistentka letos zaslouží velký vánoční dárek. Za odolnost a nekonečnou kreativitu:-)

Třetí úroveň odporu nabírá grády doma. Už nám to začalo. Princip papiňák. Ve škole drží, tak nějak, jak musí a jak se očekává, a doma pak pustí všechno, co se v něm hromadí. Únavu, frustraci, vztek.  Tak se u nás zase huláká a křičí. A prokládá se to i tady významným ACH JO. Píšu to s úsměvem na rtu, přestože to jsou šílené a vyčerpávající situace, po kterých jsem večer zralá na lobotomii. Pochopila jsem totiž, že v řadě situací začíná jít o to, kdo to vydrží déle. Musely mi na to párkrát rupnout nervy, abych to zjistila, ale třeba dnes jsem díky tomu uvědomění a výdrži s ledovým klidem dosáhla jednoznačného vítězství v jedné z té spousty malých domácích bitev. Prostě...hlavně se nepos... a taky vydržet. Každopádně je dobře, že máme momentálně objednány dvě krabice antidepresiv ze Znovína:-)

Je to všechno přesně tak vysoká laťka, jak jsme očekávali. Na synka jsou kladeny velké nároky a on to právě pořádně pochopil. Není to legrace, a přesto je teď potřeba  smát se větší než kdy jindy. A radovat se z maličkostí – tak třeba slova „Nudím se“ prozatím nikdy nevyslovil. A teď to udělal a ještě funkčně. Paráda!

Ale jinak, jinak ta formulace skutečně sedí. TADY KONČÍ VEŠKERÁ SRANDA!

Ach jo.

MÁMA MÁ AKTOVKU, HONZÍK SE MÁ

Dlouhodobě se snažím ve svém životě neškatulkovat. Svět není černobílý, lidé jsou různí, občas se mění. Když jsem se před pěti lety „stala“ rodičem autisty, dostala jsem se v rámci péče o syna do skutečně vybrané společnosti. Měli jsme velké štěstí na první terapeuty, rádce a odborníky v období té šílené fáze začátků. Když syn nastoupil do speciální mateřské školy, věděla jsem, že tam bude v bezpečí. Že líp mu jinde nebude. 

Učitelé byli profesionálové a ve škole se nešetřilo úsměvy. Což by mohlo někomu připadat přinejmenším zvláštní, v budově plné vozíčků, dětských nepřítomných pohledů a nekonečného množství obtíží u jednotlivých dětí. Neusmívali se jen pedagogové, usmívali se hlavně i rodiče. A všichni, opravdu všichni do jednoho mě pozdravili, když jsem tam Kubíka začala vodit. A tak to bylo každé ráno. Panovala tam slušnost a ochota pomoct. Empatie, porozumění. 

Už v těch dobách jsem absolvovala ty nekonečně podobné scény na pískovištích a hřištích, kdy jsme byli se synem jako pěst na oko ve srovnání s ostatními matkami a jejich zdravými dětmi. Nechápala jsem jejich výchovné postupy, bývalo mi líto pohoršených nebo naopak lítostivých pohledů. Rozdíl v přístupu k dětem a výchově byl mezi námi zjevný. I ve věcech, se kterými hendikep nemá nic společného. Říkala jsem si, že je to mým zkresleným viděním. 

Pak syn nastoupil do školky běžné, kam chodil další dva roky. I tam jsme měli neuvěřitelné štěstí na učitelky. Všechny. Dva roky péče jako v bavlnce. Rozdíl, který nastal, byl ale markantní. Většina rodičů byla úplně jiná. První skutečnost – nepřeháním – 80% rodičů nás buď nepozdravilo vůbec, nebo se k tomu milostivě uvolili až jako v odpovědi na pozdrav náš. Přístup k synkovi byl až na výjimky extrémní – lítost a odpouštění všech synových prohřešků (avšak pro nás a společensky nepřípustných) anebo třeba taky strach. „Jééé mami, to je TEN Kuba!!!“ „Neboj, však už jdeme.“ Tahle holčička prožila s Kubou jeden z mnoha incidentů... ze synovy strany nevědomých a nezáměrných... ale její citlivá duše, hojně živená duší její citlivé matky, to nezvládla. A to i přes vysvětlování společné známé osoby, že Kubík to tak má se všemi dětmi a že to nebylo nic proti ní... myslím že snad dokonce padlo, že NENÍ NEBEZPEČNÝ...

Rodiče tam často projevovali zvláštní kombinaci opičí lásky a netrpělivosti a vztekání nad věcmi zcela nedůležitými. Nemluvili s nimi, odsekávali jim. Ne děti, ale rodiče dětem! Dlouho jsem přemýšlela, jestli je to zas nějaké moje zkreslené vidění. Pár lidí mi tenkrát můj názor potvrdilo. 

Teď syn nastoupil do běžné školy. O zdravení se snad ani nebudu zmiňovat, občas zachytím ten pohled JOTOJETASTIMAUTISTOU a letmé mrknutí na syna, jak se teda jako chová. Rozdíly v přístupu k dětem jsou pro mě opět zjevné. A ještě víc je vidět ostré lokty, cpaní se do dveří a totální nezájem. A ta extrémní péče...naprosto proti zdravému rozumu. Heslem bych to označila jako MÁMA MÁ AKTOVKU, HONZÍK SE MÁ. Proč, a skutečně mi to prosím někdo vysvětlete, proč maminky nosí svým dětem aktovku? Proč si ty dětí nedají aktovku na záda? Absolutně by mě to nenapadlo udělat. I přestože vím, jak je aktovka pro synka najednou těžší než ten batůžek s hračkami, co nosíval na výlety a do školky. I přestože je ráno ospalý a pomalý a sotva se plouží. Teď jsi školák a to je tvá aktovka. Tady ji máš, já si zase nesu svou tašku. Zrovna dnes ráno jsem to viděla...přesně ten pohled JOTOJETASTIMAUTISTOU...pak pohled na Kubu...a já zezadu viděla aktovky hned dvě. Drahá máti nesla na každém rameni jednu a holčičky tancovaly bezstarostně kolem ní. Uaaaaaa! Pamatuju si, že mi to vadívalo i ve školce, protože tam to bylo s dětskými batůžky stejné. Ale tady, tady to vysloveně nechápu a označila bych to až za škodlivé. Kde pak vznikne ten návyk starosti se o své věci? Tohle téma by mohlo být mnohem, mnohem delší, ale můj závěr směřoval k jednoduchému závěru.

Pakliže nepobrali větší množství empatie, citu a rozumu, jsou rodiče zdravých dětí velmi odlišní od rodičů dětí hendikepovaných. A já mám poprvé v životě pocit, že jsem ráda, že patřím do té druhé skupiny. A to je moje škatulka, bez ohledu na to, jak to s tím škatulkováním mám.

PEREME SUŠÍME VAŘÍME KRÁJÍME

Dva týdny školní docházky má náš syn za sebou a ve zkratce, suma sumárum, se mu dařilo docela dobře. Zvlášť uvědomíme-li si rozsah této životní změny, zvýšení nároků, celkovou adaptaci... Já si taky začínám dělat obrázek o inkluzi a její realizaci, ale jsou to jen první dojmy, takže o škole, o té snad až jindy.

Dnes bych chtěla vyprávět o tom, jak vypadá poslední týden každé odpoledne po odchodu ze školy. Předně, a s velkou radostí, musím konstatovat, že frustrace, kterou by syn po vypětí musel ventilovat doma, se nedostavuje. Vracíme se zpravidla ve veselé náladě a po uvítání zpravidla hlásí „Nakupovat! Na obchodě! Dva!“ Neboli půjdeme nakoupit do dvou obchodů. No, ještěže jich víc u domu nemáme:-) První cesta vede do samoobsluhy. Už jsem si zvykla nechávat si prostor, aby mi vždycky něco chybělo a já tam měla vůbec co koupit... U pokladny Kuba radostně poskakuje, paní ho nechá naskenovat kódy nakoupených věcí, a když je dobře, může na klávesnici pokladny zmáčknout ENTER. To ho hrozně baví! Pak si utrhne lístek, co vyjede a jak ohnivá čára letí do vedlejší masny. Já vlaju za ním, zatímco on už se dávno zdraví s naší milou paní prodavačkou. I kdybych nechtěla, musím koupit aspoň trochu šunky, aby paní použila kráječ. Má tam kráječe dva a ty se mu moc líbí. Když pracuje jen na jednom, u druhého musí aspoň ukázat, že funguje. Je na nás moc hodná, už nás zná... Kubovi pak předá lístek a my odcházíme. Další součást rituálu je běžet domů a dát lístky do schránky a vevnitř v domě je tam pak PŘEKVAPENĚ najít:-)

Konečně jsme doma. Většinou ještě v bundě Kuba utíká do koupelny, vezme dva ručníky, hodí je do pračky a točí bubnem. Hraje si na praní a dělá u toho vážně věrné zvuky! Nastavuje programy, a dokud program nedojede, nelze skončit hru! Pak ručníky přesune do sušičky a proces je obdobný. Mezi tím vším se nějak převlékne a umyje ruce a už mě vleče a žádá, abych vysypala lego, že budeme stavět. 

Tentokrát je v kurzu, jak jinak, kráječ uzenin. Máme dva – opět – jak jinak:-) Dále pokladna v sámošce, paní prodavačky a taky automat na kávu. Ten ho fascinuje ve škole, takže jsme vyrobili důmyslnou stavbu, do které krásně padají mince a která pak uvaří čokoládu. Podezřívám ho, že je to proto, že si před ním jednou nebo snad i víckrát asistentka dělala právě čokoládu. Ostatně, říkala jsem jí: „Každý den si něco v automatu uvař a jsi jeho!“:-)

Finále technických funkcí představuje presovač. Když nechci kávu, trvá na tom, že bude presovat aspoň naprázdno jen s vodou. Nevadí. Trochu pročistit trubky neškodí. Už to umí, všechno. Říkám si, že to budu muset využít. Že by mi chlapeček vaříval kávu:-), abych pak vydržela až do večera nekonečné „Mamiii, pojď už! Maminka, Kuba, spolu! Hrát!“ A když už vážně padám únavou a je osm večer, dítko v posteli, hračky uklizené, završí to větou „Mami, přečteme! Máma, Kuba!“ A vytahuje šanon plný obrázkových říkanek a písniček. A tak si čteme a je to ta nejněžnější a nejhezčí část dne, jako za odměnu. S tím se jde dobře spát a možná i pro to všechno Kubík teď vstává opravdu zvesela. 

Bojím se to vyslovit. Že se to pokazí. Ale přesto – je to skvělé a mnohem lepší období, než bych kdykoliv dříve čekala. A teď mě omluvte, musím si dát ještě jednu kávu:-) Říkal.