DANĚ

A máš zaplacené daně, ševče?

.............................................................................

V životě každého (o hendikep) pečujícího rodiče se zákonitě dřív nebo později dostaví stav vyčerpání. Psychika i tělo se začnou hroutit, prostě už nevydrží ten nápor. 

Přesně tam jsem teď já.  Pět let od diagnózy. Všechno se začalo jaksi sypat. Ve mně. Zmizel drive, zmizela síla. Tělo na to reaguje po svém. Vrší jeden problém za druhým. Objevují se různé zdravotní potíže jako odpověď na to, kolik se toho dá dlouhodobě zvládnout. Tolik ne. Aspoň dlouhodobě. Jsme zase u mého poctivého přístupu, u mého sklonu ke stresu, který zároveň dokážu pojmout v obrovském množství. Jenže on prostě dřív nebo později musí nějak ven. 

Takže zase trochu víc vídám svou praktickou lékařku, lékárny a cítím se pod psa. Jako bych ty roky pracovala a pracovala a byla urputná a snaživá ve všech směrech a s Kubíkem zvládla všechno možné i nemožné a pak, pak už zbývalo posadit ho na vlak a předat ho dalšímu pečujícímu, který do velké míry přebírá štafetu – jeho skvělé asistentce. Vidím se, jak běžím se synkem v náručí a z posledních sil ho předávám, abych mohla sama zvolnit. Pak už rovnou padám, jen dýchám a nejsem schopna ničeho.

Moje unavené tělo teď platí nevybrané daně a já s ním. Jen pevně doufám, že i přes všechnu náročnost, kterou synkova školní docházka přináší, najdu prostor sama pro sebe. Abych mohla být zase silná a zdravá. Pro sebe a pro něj. A všechny své blízké.