ACH JO

Začalo nám období ach jo. Neboli, slovy kamaráda, TADY KONČÍ VEŠKERÁ SRANDA!

Zdá se, že stačily bezmála čtyři týdny, aby Kuba pochopil, že škola je vesměs práce, práce, práce. Proto ve středu, na zakončení příjemně krátkého školního týdne, zahájil nový rituál. No, možná, že z toho nemusí být rituál, ale já mám v nose, že bude. Totiž asi v půlce cesty do školy výrazně zpomalil, nápadně svěsil ramena a s pohledem významně upřeným do země prohlásil vážně a tragicky: „Ach jo.“ Následně to zopakoval, aby si byl jistý, že ho slyším.

Ta dvě slova dokonale vystihují jeho počínající frustraci a uvědomění se zmíněného konce srandy. Podezřívám našeho synka, že se do školy těší už jen na dvě věci. Na svačinu a na tělocvik:-) Zpočátku to byly ještě i přestávkové polštářové bitvy, ale tuším, že to jim už zatrhli. A tak to začalo jít ztuha.

První odpor začal být kladen u domácích úkolů. Rezistence je značná a není jednoduché ji prolomit. Zvlášť když jde o nenáviděnou grafomotoriku. Čtení je raz dva, to nevadí, čísla jsou jednoduše zábavná, ale grafomotorické listy, s tím na něj nechoďte...se zlou se potážete. Jako já. Jenže co s tím, když je to jeho nejslabší stránka, že.

Z prázdnin (státního svátku a ředitelského volna) měl pochopitelně obrovskou radost. Zároveň mi neustále urputně zakazuje vyrobit kalendář na říjen, kam si píšeme a kreslíme plány, co bude, a který zdobí smajlíci podle toho, jak nás chlapec zlobí nebo těší. Mám neodbytný pocit, že tímto odmítá uznat skutečnost, že škola pokračuje, nic nekončí, jen jsme si na chvíli mohli oddechnout. Nicméně jsem ten říjen už tajně vyrobila a teď jen musím najít chvilku, kdy ho nepozorovaně připevním.

Druhá úroveň odporu je nastolena ve škole. Přestože údajně své paní asistentce jednou takhle po ránu řekl ztrápeně „Nudím se!“, její reakci v podobě nabídky pracovního listu úplně nepřivítal. Tak nějak vůbec nevítá další řady a řady úkolů, přestože ho ještě šetří. A tak jí tu práci střídavě bojkotuje a střídavě vykonává. Myslím, že paní asistentka letos zaslouží velký vánoční dárek. Za odolnost a nekonečnou kreativitu:-)

Třetí úroveň odporu nabírá grády doma. Už nám to začalo. Princip papiňák. Ve škole drží, tak nějak, jak musí a jak se očekává, a doma pak pustí všechno, co se v něm hromadí. Únavu, frustraci, vztek.  Tak se u nás zase huláká a křičí. A prokládá se to i tady významným ACH JO. Píšu to s úsměvem na rtu, přestože to jsou šílené a vyčerpávající situace, po kterých jsem večer zralá na lobotomii. Pochopila jsem totiž, že v řadě situací začíná jít o to, kdo to vydrží déle. Musely mi na to párkrát rupnout nervy, abych to zjistila, ale třeba dnes jsem díky tomu uvědomění a výdrži s ledovým klidem dosáhla jednoznačného vítězství v jedné z té spousty malých domácích bitev. Prostě...hlavně se nepos... a taky vydržet. Každopádně je dobře, že máme momentálně objednány dvě krabice antidepresiv ze Znovína:-)

Je to všechno přesně tak vysoká laťka, jak jsme očekávali. Na synka jsou kladeny velké nároky a on to právě pořádně pochopil. Není to legrace, a přesto je teď potřeba  smát se větší než kdy jindy. A radovat se z maličkostí – tak třeba slova „Nudím se“ prozatím nikdy nevyslovil. A teď to udělal a ještě funkčně. Paráda!

Ale jinak, jinak ta formulace skutečně sedí. TADY KONČÍ VEŠKERÁ SRANDA!

Ach jo.