Dva týdny školní docházky má náš syn za sebou a ve zkratce,
suma sumárum, se mu dařilo docela dobře. Zvlášť uvědomíme-li si rozsah této
životní změny, zvýšení nároků, celkovou adaptaci... Já si taky začínám dělat obrázek
o inkluzi a její realizaci, ale jsou to jen první dojmy, takže o škole, o té
snad až jindy.
Dnes bych chtěla vyprávět o tom, jak vypadá poslední týden
každé odpoledne po odchodu ze školy. Předně, a s velkou radostí, musím
konstatovat, že frustrace, kterou by syn po vypětí musel ventilovat doma, se
nedostavuje. Vracíme se zpravidla ve veselé náladě a po uvítání zpravidla hlásí
„Nakupovat! Na obchodě! Dva!“ Neboli
půjdeme nakoupit do dvou obchodů. No, ještěže jich víc u domu nemáme:-) První
cesta vede do samoobsluhy. Už jsem si zvykla nechávat si prostor, aby mi
vždycky něco chybělo a já tam měla vůbec co koupit... U pokladny Kuba radostně
poskakuje, paní ho nechá naskenovat kódy nakoupených věcí, a když je dobře,
může na klávesnici pokladny zmáčknout ENTER. To ho hrozně baví! Pak si utrhne
lístek, co vyjede a jak ohnivá čára letí do vedlejší masny. Já vlaju za ním,
zatímco on už se dávno zdraví s naší milou paní prodavačkou. I kdybych
nechtěla, musím koupit aspoň trochu šunky, aby paní použila kráječ. Má tam
kráječe dva a ty se mu moc líbí. Když pracuje jen na jednom, u druhého musí
aspoň ukázat, že funguje. Je na nás moc hodná, už nás zná... Kubovi pak předá
lístek a my odcházíme. Další součást rituálu je běžet domů a dát lístky do
schránky a vevnitř v domě je tam pak PŘEKVAPENĚ najít:-)
Konečně jsme doma. Většinou ještě v bundě Kuba utíká do
koupelny, vezme dva ručníky, hodí je do pračky a točí bubnem. Hraje si na praní
a dělá u toho vážně věrné zvuky! Nastavuje programy, a dokud program nedojede,
nelze skončit hru! Pak ručníky přesune do sušičky a proces je obdobný. Mezi tím
vším se nějak převlékne a umyje ruce a už mě vleče a žádá, abych vysypala lego,
že budeme stavět.
Tentokrát je v kurzu, jak jinak, kráječ uzenin. Máme
dva – opět – jak jinak:-) Dále pokladna v sámošce, paní prodavačky a taky
automat na kávu. Ten ho fascinuje ve škole, takže jsme vyrobili důmyslnou
stavbu, do které krásně padají mince a která pak uvaří čokoládu. Podezřívám ho,
že je to proto, že si před ním jednou nebo snad i víckrát asistentka dělala
právě čokoládu. Ostatně, říkala jsem jí: „Každý
den si něco v automatu uvař a jsi jeho!“:-)
Finále technických funkcí představuje presovač. Když nechci
kávu, trvá na tom, že bude presovat aspoň naprázdno jen s vodou. Nevadí.
Trochu pročistit trubky neškodí. Už to umí, všechno. Říkám si, že to budu muset
využít. Že by mi chlapeček vaříval kávu:-), abych pak vydržela až do večera
nekonečné „Mamiii, pojď už! Maminka,
Kuba, spolu! Hrát!“ A když už vážně padám únavou a je osm večer, dítko v posteli,
hračky uklizené, završí to větou „Mami,
přečteme! Máma, Kuba!“ A vytahuje šanon plný obrázkových říkanek a
písniček. A tak si čteme a je to ta nejněžnější a nejhezčí část dne, jako za
odměnu. S tím se jde dobře spát a možná i pro to všechno Kubík teď vstává
opravdu zvesela.
Bojím se to vyslovit. Že se to pokazí. Ale přesto – je to
skvělé a mnohem lepší období, než bych kdykoliv dříve čekala. A teď mě omluvte,
musím si dát ještě jednu kávu:-) Říkal.
Žádné komentáře:
Okomentovat