neděle 18. června 2017

KULINÁŘSKÝ ÚSPĚCH



Dnes více či méně navážu na poslední příspěvek. Už víme, jaká havaj to může být, když člověk nemusí do práce. Ale hlavně a převážně se mi potvrzuje opodstatnění toho mého pobývání doma. Důvod byl jasně dán. Podpořím Kubu v první třídě. Budu tu pro něj a budu mít čistou hlavu. A ono už to nese své ovoce dnes. On ještě chodí do školky a já mám svou čistou hlavu. A leccos se dá zvládnout lépe a klidněji, až se divím. Souvisí to třeba se sebeobsluhou, úklidem, vzteky nebo smutky, s komunikací. 

Ale naprostá novinka, bomba a šok jsou dva poslední víkendy, jelikož jejich společným jmenovatelem je jídlo. A tentokrát to myslím nečekaně pozitivně. Přes týden to naše dítko jí většinou jen torzo oběda – suchou rýži (ovšem nesmí být barevná!), suché brambory, suché knedlíky. Semtam polévku. Semtam rozuměno jednou za dva týdny. Ještě obstojí hromady mrkvového salátu nebo salátu z řepy, popř. nepohrdne kyselou okurkou, chlebem anebo vařeným vajíčkem. Vše separovaně. Je to šílené! Skladba jídla zoufale stejná, pro většinu lidí bez chuti, tzv. hladová, no prostě nanicovatá. Svačinky nosíme své, jelikož jinak by to dítě padlo hlady už úplně. 

Moje snahy se proto vždy upínají na víkend. Horečné přemýšlení se mi nikdy nevyhne – co uvařit, aby to Kuba jedl? Popř. ochutnal? Co uvařit, abychom to mohli mít všichni tři stejné (v rámci výchovy) a aby vždycky alespoň něco z toho zvládnul? Polévku nebo další? Ale aby se zkrátka ten náš dvacetikilový vytáhlý rachitik najedl? A hlavně – abychom nejedli pořád to samé, jen osvědčené kousky?

Tento kvíz je natolik složitý, že by obstál i jako televizní soutěž. Ne, nedělám si legraci. Je to ukrutně těžké a frustrující. Je frustrující vidět ve výsledku hladové dítě a je frustrující vyhazovat jídlo. I to se totiž občas stane. Závidím všem rodičům, kteří můžou s jistotou říct, že jejich dítě BEZPEČNĚ VŽDY sní třeba sladká jídla. Nebo maso a hranolky. Nebo že rodičům krade pizzu z talíře. Když máte variant víc než jen třeba pět, je to luxusní. Anebo, a to je vlastně podstatnější – že máte varianty v konzistenci a složení. Že třeba maso může být smíchané se zeleninou. Těstoviny s omáčkou. Že to má více barev a vůní. 

U autistů je to prostě absolutně jinak. Nemíchají jednotlivé suroviny. Některé barvy jídel jsou nepřípustné. Někteří neradi koušou tužší kousky. Neporadí si s tím. Někteří narazí na vůni – ta jim nesedí a tudíž jídlo nemá šanci – a to je třeba přesně případ našeho Kubíka. Bojí se nových chutí a zkusit něco nového je tak překonání obrovského strachu. Jsou to jejich potíže, které nejdou vysvětlit. Prostě existují a málokdy se dají překročit. A pokud ano, vyžaduje to obrovskou míru trpělivosti a podpory, aby se auti dítko rozhodlo a kousek jídla třeba jen olízlo. Ještě si dobře pamatuju, jak Kuba ochutnal zmrzlinu...jak dlouhá cesta k tomu vedla...

Ke všemu se přidává skutečnost, že i když jednou ochutnají a dají se do toho, neznamená to, že to tak bude už vždycky. Jedno léto syn jedl jahody obden. Od dalšího léta dodnes vůbec. Prostě zapomněl a znovu se už opět bojí. 

A to jsou všechno nástrahy, které přináší autismus. Někdo v jídle trpí více, někdo méně. Kubík a my extrémně. I když, vlastně nejvíc to trauma nesu já, protože je to marnost nad marnost a protože se trápím, že hladoví nebo jí stále to samé. Říká se totiž, že jim to nevadí. Že naopak bezpečí stejných chutí a vědomí osvědčeného jídla jim dělá zkrátka dobře. Hlavně žádné překvapení. Těžko říct. 

Ale poslední dva víkendy se dají bez nadsázky nazvat kulinářským úspěchem. 

Minulý víkend jsem vařila minestrone. Zbožňuju ji a do Kuby se ji pokouším dostat odmala. Vždy odmítal. A v sobotu najednou sní celý talíř. Na řadu přichází kuřecí maso na kousky, lehce okořeněné, trochu dušené nezahuštěné mrkve a brambory. Postupně jí opět vše. To samé se opakuje v neděli a já tomu skoro nevěřím.

Ovšem přichází další víkend a já poprvé v životě vařím koprovou polévku. Kuba bez váhání likviduje celý talíř. Poté se snažím oslnit s brambory a panenkou na minutku. Brambory v pořádku, panenka mu nezachutnala. I tak ale statečně snědl dva kousky. Dnes jsem mu odvážně připravila těstoviny, které jsem si dovolila (velmi odvážně) smíchat s omáčkou připravenou ze zeleniny, tuňáka a rajského protlaku. Nutno podotknout, že podíl omáčky s masem byl značný, nebyly to jen obarvené těstoviny. A Kuba ládoval a ládoval a nabíral si naprosto plné lžíce. NE-U-VĚ-ŘI-TEL-NÉ. Jindy totiž zobe těstoviny po jednom kolínku, po jedné vrtulce. A suché, jak jinak.

Tohle mi vlilo do žil takový optimismus, že je to nevídané. Žádné remcání, žádné hádky. Spousta času a spousta nápadů, jak Kubíka leccos naučit. V hlavě už se mi motají rozkreslené vizualizace různých procesů a já vím, že tohle všechno by nebylo možné, kdybych stále pracovala. 

A čtu po sobě ten dlouhý výlev o jídle a říkám si, jestli to není tak nějak nuda. Ale jsem si naprosto jistá, že existuje dlouhá řada rodičů, kteří to mají stejně. A kdo ne, ať si na to dá panáka. Má se totiž opravdu dobře.


Žádné komentáře:

Okomentovat