Ptala jsem se sama sebe před dvěma dny, jaké to bude? Až...?
Včera byl poslední den v práci. Spousta smíšených i
hezkých pocitů, spousta dojmů. Kapitola je uzavřená, jede se dál.
To AŽ přišlo už dnes. Taková simulace toho, jak může vypadat
den o prázdninách, když nepracuju, máme s Kubou nějaké ty povinnosti a morálka
je pokleslá. Asi jsem si o to řekla, když jsem plánovala první červen tak, jak
jsem plánovala. Přitom je to Den dětí. Asi jsem to schytala jako poselství od
dětí celého světa, které mi dneškem vzkázaly – NEPRUĎ!:-)
Ráno vypadalo všechno jako v pohádce. Vstávání s písničkami,
poklidná společná snídaně, dobrá nálada. Jeli jsme k logopedce. Výjimečně
jsme na autobus nemuseli sprintovat, všechno šlo jako po másle a nenaznačovalo
žádné potíže. Kuba vzorně zdravil pana řidiče, v autobuse byl spokojený a
po příjezdu vesele hlásil, že ta teta, co za ní jdeme, se jmenuje Katka. „A co u té tety budeme dělat, Kubo?“ „Pracovat.“
Výborně.
Do pracovny jsme vpluli dokonce dřív než v objednaný čas,
všechno hrálo. Kuba se sice zaujal novou hračkou, ale bylo zřejmé, že o svém
závazku pracovat ví. Jenže pak se stala ta chyba, že na paní logopedku kdosi
zaklepal a nemístně rušil. Do toho se zvýšil ruch sousedící třídy mateřské
školy a navíc se začalo hrát na piano a zpívat. Tahle minuta nadobro zbavila
Kubu touhy pracovat. Rozptýlil se a bylo hotovo. Navíc vykazuje naprosto
typické známky končícího školního roku, takže jeho nechuť něco dělat neměla
problém po takovém drobném vykolejení zvítězit. Zkoušely jsme to s paní logopedkou
různě, ale marně. Z logopedického cvičená se stala další z řady konzultací,
po které jsme odpochodovali na autobus zpět. Nestresovala jsem se. Nemá to
smysl.
Jízda Kubíka opět bavila, zvlášť když obnášela přestup,
tudíž autobusy dva. Fantazie! V autobuse jsem se ho ptala, proč u tety
nepracoval. Mlčel. Tak jsem se zeptala „Tys
byl unavený nebo jsi nechtěl?“ A z vedlejšího sedadla se ozvalo: „Netěl“. Na tváři spokojený úsměv a mně
to celé přišlo prostě hrozně komické...
Když jsme přijeli domů, šli jsme ještě něco koupit do
drogerie. Tam se mi pokoušel dát najevo, že potřebuju několik krémů NIVEA. Když
jsem si vybrala tělové mléko, snažil se mi vnutit místo jednoho dvě stejné. Asi
když mu to nevyšlo s tou NIVEOU... Hned vedle je italská
restaurace...děsně tam toužil jít. Tak jsem si řekla, proč to nezkusit. To je
ostatně jeden z úkolů...trénovat i tenhle druh socializace... A tak jsme
si sedli na oběd.
Způsobně si vybral špagety a džus, prohlížel si pohádkovou
knížku a byl jako z medu. Pak mu to začalo být dlouhé a servírku vyhlížel
s neustále se opakující formulkou UŽ JDE. Nikdo nešel a já mu znovu a
znovu vysvětlovala, že to pan kuchař musí napřed uvařit. Když to přinesli, zatrnulo mi. Na špagetách
byly stonky polníčku!!!! Špatně!! Kuba něco zamrčel a já se s polníčkem klidila
pryč z jeho talíře. Co jsem nestihla, to mi hodil do rajčatové polévky.
Ufff, problém vyřešen, nezbyla tam ani drobná zelená stopa... A tak jsme se do
toho pustili. Pravda, trochu jsme se u toho na sluníčku potili, ale šlo to. Za
velký úspěch se dá považovat to, že bílé tričko neschytalo ani kapku kečupu.
Náš chlapeček leccos neumí, ale teda jíst špagety, to fakt zvládá...:-) Poté se
rozhodl, že ochutná můj tonik. Jak jinak, než křikem mohl oslavit to, že jsem
mu to nedovolila... Pak už to bylo celé nějak dlouhé a tak začal povolávat „Zaplatíme!“ Přišla paní a zaplatili
jsme. Poté jí Kuba narval do rukou vše, co zůstalo na stole neuklizené, aby
jako věděla, co s tím, že. Hurá. Mission accomplished.
Následná cesta přes různá úskalí, obchody a hřiště byla
únavná, ale prima. Doplazili jsme se domů po pěti hodinách akce a byli
připraveni, že přijde teta a bude Kubovi stříhat vlásky. Teta přišla včas a
Kuba si ochotně sednul na židli. Teta třikrát střihla a bylo po akci. Začal
bojkot. Přesněji řečeno, teta střihla přesně tak, že už to bylo vidět a nebylo
možné dál nestříhat, pokud bych nechtěla, aby mé dítě vypadalo jako zanedbaný pitomeček.
Jenže mé dítě sundalo tričko a prohlásilo „HOTOVO!“
Na Kubu se nesmí jít silně a po zlém s nátlakem. Je
potřeba vzít v úvahu, že stříhání je zkrátka trauma, které jako neautista
nedokážu pochopit. Je potřeba nezapomenout, že ho to bolí a nesnese to. A tak
jsem na něj šla hezky a něžně, asi stopadesáti způsoby. Střídavé kňourání a
vztek jsem pak vzdala, šla si s tetou-kamarádkou povídat a přestala si
Kuby všímat. Ten mezitím roznesl své vlasy všude, kde mohl, včetně gauče a
polštářů. A protože tonoucí se stébla chytá a já vážně nechtěla, aby byl za
toho pitomečka, šla jsem po poslední naději. Vzala jsem jeho plyšáka Pučmelouda
a pučmeloudím huhňavým hlasem jsem na něj spustila. „No Kubóóó, že nám nebylo hlášeno? Ty se nechceš stříhat nebo cóóó? No
honem utikéééj na tu židli. Hele já jdu s tebou jóóó?“ Kuba následně, prakticky
v pučmeloudí hypnóze, absolvoval dobrou čtvrthodinu stříhání. Nakonec nás
přece jen ještě vydusil a zkrátka nedovolil vybrat vlásky kolem jednoho ouška.
Takže teď opravdu vypadá všelijak, ovšem to hodlám dořešit za jeho hlubokého
spánku.
Po úklidu vlasů a koupání rebela jsem odpadla jak hruška a
do večera jsem jen povlávala bez jakékoliv pořádné aktivity.
Tak takové to asi bude:-)
Žádné komentáře:
Okomentovat