Léto pomalu končí, rána jsou chladná a ve vzduchu je už
cítit změna. I když je teplo, je to jiné teplo. I když svítí sluníčko, má nějak
menší sílu. Je to příjemné. Lidé většinou ještě chtějí cítit to kouzlo letních
dnů, ještě nechtějí směrem k podzimu. A tak i když je zrána čerstvých
čtrnáct stupňů, pořád nosí ty krátké rukávy a žabky a chtějí věřit tomu, že to
všechno ještě nekončí. Protože léto je pro ně mnohdy čas klidných večerů u vína
na zahrádkách, je to prostor pro dovolenou, dýchá z něj tak nějak větší
svoboda a radost.
Letos, přestože léto miluju, ty žabky ráda uklidím. Léto
bylo intenzivní, vyčerpávající a všelijaké, jen ne odpočinkové. U nás bylo
zkrátka všechno špatně, míněno se synkem. Naprosto zjevně nebyl ve své kondici.
Velká většina aktivit, ať už doma nebo venku, byla provázena křikem. A to
jednoho opravdu vyčerpá. Denně jsem si kladla otázky typu „Co je zas špatně?“ nebo „Proč
mu to vadí, normálně to dělá rád...?“
Smutné je, že jsem na nic nepřišla. Poslední týden prázdnin
ale přece jen přináší směr, kudy se ve svých myšlenkách vydat. Rozhodli jsme se
nastolit už pevný režim. Už týden vstáváme s Kubou na budík, rozepisujeme
harmonogram dne a dodržujeme ho. Je až neskutečné, jakou spokojenost to
vyvolalo. A jak klidně a spokojeně přistupuje i k pracovním listům, které
jsou toho součástí. Čte, píše, počítá, znovu se rozmlouvá, je mu očividně líp.
Dokonce zvládnul i náročné neurologické vyšetření.
A já si říkám – tak to je ono? Je mi jasné, že autík, který
nemá příliš přesný pojem o časové ose, se může ztrácet v té prázdninové
volnosti a moři času. Že to bude ale až takový rozdíl s nástupem režimu,
mě naprosto fascinuje.
Měla jsem pocit, věřím, že i do velké míry oprávněný, že
potřebuje přes léto odpočívat. Ostatně se to doporučuje. Zdá se ale být
naprosto zásadní, jak se ten odpočinek pojme. Dost možná stačí všechny ty
činnosti časově ohraničit, přesně vymezit, a už jen tak to bude lepší. A můžou
se konat a nemusí u toho být křik. Není odpočinkové necítit se bezpečně. A
autista se cítí bezpečně zejména v režimu. Jak jsem to mohla
jen...zapomenout...neuvědomit si... Jenže jsem jen člověk...a stále se učím.
A možná to není jen tím. Možná, že musím víc myslet na to,
jestli moje představa prázdninového lenošení je i jeho, nebo jen moje. Každý
nemusí chtít chodit na zmrzlinu, každý nemusí toužit po neustálém koupání.
Ostatně, i mně letos došlo, že právě koupaliště jsou jedním z naprosto jasných
zdrojů smyslového přetížení. V létě se tam hrnou všemi směry davy lidí.
Děti často při hře s vodou pokřikujou, rodiče občas pokřikují na ně. Bzučí
včely. Ženské plavky mnohdy hrajou všema barvama. Všude stříká voda a to je
něco, co Kubík fakt nesnáší a nikdy na to není připravený. Z amplionu vyhrává
rádio, od stánku je cítit káva, langoše, pivo...
Jak si v té naší neurotypické většině pořád myslíme, že
víme, co je pro naše děti nejlepší. Ale možná, možná jsme někdy úplně vedle a
nebylo by na škodu se na věci více dívat jejich očima. Ne teda že by to byla
lehká disciplína.
Naše děti potřebují cítit lásku i respekt, ať jsou jakékoli.
Potřebují, ať jim někdo naslouchá, přestože je mnohdy těžké je pochopit.
Potřebují se svobodně vyjádřit, i když je to třeba nějakým způsobem nevhodné.
Takoví jsou a tak je musíme brát. Pak tam má být ten rodič, chápající, s otevřenou
náručí a úctou.
Sama v sobě se hroutím unavená z léta, dohání mě
slzy, říkám si, jak potřebuju vypnout. Jenže pak si uvědomím všechny tyhle věci
a napadá mě, že to nejspíš nebudu já, kdo vede ten největší boj.
Žádné komentáře:
Okomentovat