Čas běží, astronomický podzim je za dveřmi a já i můj syn se
tak nějak adaptujeme zpátky v režimu. Je to docela fajn, pevný program a
struktura mu dělá dobře. Já si začínám zvykat, že můžu dělat i něco jiného, než
neustálé vymýšlení rodinného programu, a tak jsme zkrátka spokojení. S domácími
úkoly to občas drhne a synkovi se prostě nechce, ale úkol je úkol a povinnost
je povinnost a tak zkrátka makáme.
I proto jsem byla včera naprosto v šoku z toho,
jak různě se dá počátek školního roku a výchova vůbec uchopit. Byly totiž
třídní schůzky. Jelikož naše vzájemná komunikace učitel – asistent – rodič funguje
bezvadně, nechodím tam s obavami. Obrázek toho, jak se Kubovi daří, už
mívám jasný.
Sedím tam a poslouchám o tom, jak různě se dá trénovat
čtení, v čem se dělávají chyby, a je to pro mě zajímavé. Pořád mám k pedagogice
a dětem blízko. A najednou dotaz. Matka v první lavici se ptá:
„A jak přísná jste
ohledně domácích úkolů?“
Nechápu. Učitelka pohledem pobízí k dovysvětlení.
Matka pokračuje: „No
jako dcera má dvakrát týdně kroužek a pak je hrozně unavená a úkoly nechce.
Jako já ji ale nutit NEBUDU.“
Zírám. Načež učitelka (zírá myslím taky) začíná vysvětlovat,
že na prvním místě je škola a pokud je dítě unavené, je potřeba zvážit kroužky.
„No my to tak prostě
máme nastavené, plavání, piano a jako to se měnit NEBUDE.“ (výhrůžně)
My ostatní rodiče se na sebe v šoku díváme, někteří se
usmívají a klepou si na čelo. Učitelka právem stojí za svým a opakuje totéž.
Přichází argument dne: „Já
si práci domů taky netahám. Jako je tady čtyři hodiny, tak se to má naučit ve
škole, od toho tu je.“
Už to nevydržím a pustím aspoň „Ale to nestačí!“ Matka to nejspíš nevnímá, učitelka dál pevně
vysvětluje.
Nakonec to rázně ukončí jeden otec (nedivím se - muži takové
nekonečné diskuse nemají rádi) slovy: „Kluci
taky chodí na fotbal, přijdou večer v šest a jdou se dělat úkoly. Neexistuje
to jinak. Zbytečná debata.“
Říkám si, kde se tenhle JÁSIPRÁCIDOMŮTAKYNENOSÍM argument
bere. Mám pocit, že se šíří jak nakažlivá nemoc, jelikož už se mi doneslo, že
loni takto (bohužel spíše hromadně) argumentovali rodiče na jisté soukromé
základní škole.
Asi jsem se měla zeptat paní, jestli když se sama učila,
stačilo jí jednou probrat učivo v hodině a věděla to do puntíku. Protože
totéž očekává od dcery. Respektive od školy čeká zázraky.
Úplně mě to rozhodilo a popudilo. Chtěla jsem zmínit i to,
že můj syn, jakkoli náchylný k frustraci, jakkoli snáze unavitelný,
jakkoli oslabený, dělá vše, co ostatní. Protože děti přece vedeme k povinnostem
a plnění závazků. Protože leda tak z nich nevyrostou dospělí, kteří mají
pocit, že když nebudou chtít, tak nemusí. Kteří budou čekat, že za ně všechno
udělá/vybojuje někdo druhý.
Ale to už začíná u nošení aktovky – u zodpovědnosti za
vlastní věci. A o tom už jsem tady psala. A stále je to takové. Jedna máma
synovi aktovku nosí stále, přestože ten chodí odhadem do třetí třídy. Nechápu
to a nepochopím nikdy.
Anebo. Výchova jinde. Před pár dny jsme byli na výletě. U
jedné restaurace na zahrádce byl areál plný zajímavostí. Včetně odstavené
tramvaje. Když jsme tam přišli, byly tam dvě děti. Kluk tak desetiletý a jeho
sestra řekněme čtyřletá. Ona od hlavy až k patě od nanuku. Na obličeji, na
rukách, ve vlasech, na tričku, všude. Kluk ji měl zjevně hlídat. Oba ten nanuk
lízali v té tramvaji. Sahali všude
a chovali se, jako když jim to tam patří. Kubík se chtěl dostat za „volant“ a
trvalo pěknou chvíli, než ho pustili.
Rodiče v nedohlednu. Až pak můj muž uviděl matku.
Schovaná kdesi u stolu za obrovským displejem, malé pivo před sebou a fialové
vlasy na hlavě. Malá „Sofinka“ za ní pak šla, tak jsme je mohli přiřadit. Žádný
anděl to nebyl, tahle Sofinka. Tak dlouho vrtala do Kuby, byla na něj protivná,
až do ní strčil taky. Proběhlo pár vět od mého muže o tom, jak se tam mají k sobě
děti chovat, načež to zapatlánek vzdal a odešel za fialovou matkou. Po další
čtvrthodině matka volala na syna. Marně. Buď ji v té tramvaji neslyšel,
nebo ji docela obyčejně ignoroval. Těžko říct, jestli ho vůbec viděla. Tak nebo
tak, když se po třech zavoláních nic nedělo, vrátila se k pivu. Aniž by
třeba syna hledala. Následně naháněla zlobivou Sofinku, která měla jakékoliv
její pokyny taky na háku.
Byla jsem ráda, že odjíždíme. Na tohle se prostě nedá dívat.
A přesto takových případů není málo. Tam byla výchova prostě nulová. U matky ze
třídních schůzek zase totálně pokřivená.
Divíme se, proč jsou děti dneska takzvaně jiné, jaksi „horší“.
A přitom to všechno začíná u nás u rodičů. Nikde jinde.
Žádné komentáře:
Okomentovat