Stále víc a víc mě baví prozkoumávat pedagogiku. Samostudium
a denní zkušenosti stran našeho autistického nebo i toho docela obyčejného neurotypického
světa kolem nás mi příjemně posouvá hranice v tom, jak vlastně sama
přistupuju k synovi. Nastavuje mi to vyšší laťku, protože klíč k výchově
dětí máme jen my, rodiče. Není to zdaleka tolik otázka genetiky nebo vlivu
prostředí kolem nás, školky, školy, je to prostě otázka naší práce doma.
Zároveň mě to nabíjí pozitivním myšlením, protože vím, že
výchovou jde dokázat hodně. Stojí to dřinu, fakt velkou dřinu, ale kousek po
kousku a s důsledností jde dosáhnout maxima u zdravých i hendikepovaných
dětí. Marek Herman říká, že mu rodiče občas přivedou problémové dítě a svým
projevem říkají: „Opravte nám ho.“ A
Marek řekne A, B, C. A rodiče pak: „No
jo, ale to bychom museli tohle a tohle...“ A on potvrzuje: „Ano. Museli.“
Je to dřina. Je to někdy i sebezapření. Jenže to stojí za
to. Problém je, že dneska chce spousta lidí instantní řešení. Poraď mi, co mám
udělat, já to udělám a to je všechno. Jednorázovka. Dál nic. Jenže právě u dětí
s PAS tohle ani zdaleka nestačí. Projevy a symptomy se mění, kondice
kolísá. Co funguje dnes, nefunguje třeba hned zítra. Je potřeba se zamýšlet, zkoušet různé postupy,
hrát si s tím. A hlavně nepřestat. Hledat tu cestu k dítěti, protože
ono ji minimálně zpočátku samo vůbec netuší. Jde o cestu ve vztahu k nám jako rodičům
a sourozencům, cestu k řešení různých potíží, cestu k tomu, jak se
vyrovnávat s frustrací, kterou malý autista cítí dnes a denně z nejrůznějších
důvodů. Anebo jde třeba o hru. Samostatnou nebo sdílenou. A to taky nebývá
snadné.
Klíč je v rodině. V žádném odborníkovi, pokud se
nebavíme o těžkých případech, nutné medikaci a podobně. Je v rodině, ve
středobodu života dítěte, v jediné jistotě, kterou má. Protože jinak je
svět kolem doslova turbulentní.
Já a můj muž jsme po téměř sedmi letech unavení. Chronicky a
hodně. Ale vím, že jsme pro Kubíka dělali maximum. Té energie a času vložené do
práce s ním...nedivím se, že jsme na tom takhle. Ale stálo to za to a díky
tomu je tam, kde je. A i přes nejrůznější potíže a konflikty je schopen hodně
věcí zvládnout. Takových, na jaké bychom si ani nepomysleli. Od sebeobslužnosti
až po docházku v běžné ZŠ.
Zároveň jsou ale děti, které by na tom mohly být líp. Jenže
tam třeba tu dřinu rodiče vzdali, nezvládli ji. Cítili se unavení, nebo toho
nebyli nějak schopni. Byli třeba zvyklí nechávat řešení na druhých, anebo to
zkrátka vedli stylem „nějak to dopadne“. A týká se to nejrůznějších dětí, co znám,
zdravých i hendikepovaných. Když jsou malé, není to tolik vidět. Leccos se
přičítá věku. Ale jakmile začnou být školou povinné, je to všechno tak nějak
víc zjevné – v jejich chování se odráží předchozí výchova v mladším věku.
Nic z toho, co píšu, nebude extra objevné. Ale pro mě
osobně jo. Třeba proto, že si uvědomím, že jsme to nejspíš fakt dělali dobře.
To je fajn pocit. Pomáhá mi to totiž zvládat nové potíže. Protože ty se s věkem
mění. Protože to nekončí. Neskončí (?).
Žádné komentáře:
Okomentovat