středa 26. září 2018

DŘINA: O VÝCHOVĚ PODRUHÉ


Stále víc a víc mě baví prozkoumávat pedagogiku. Samostudium a denní zkušenosti stran našeho autistického nebo i toho docela obyčejného neurotypického světa kolem nás mi příjemně posouvá hranice v tom, jak vlastně sama přistupuju k synovi. Nastavuje mi to vyšší laťku, protože klíč k výchově dětí máme jen my, rodiče. Není to zdaleka tolik otázka genetiky nebo vlivu prostředí kolem nás, školky, školy, je to prostě otázka naší práce doma. 

Zároveň mě to nabíjí pozitivním myšlením, protože vím, že výchovou jde dokázat hodně. Stojí to dřinu, fakt velkou dřinu, ale kousek po kousku a s důsledností jde dosáhnout maxima u zdravých i hendikepovaných dětí. Marek Herman říká, že mu rodiče občas přivedou problémové dítě a svým projevem říkají: „Opravte nám ho.“ A Marek řekne A, B, C. A rodiče pak: „No jo, ale to bychom museli tohle a tohle...“ A on potvrzuje: „Ano. Museli.“

Je to dřina. Je to někdy i sebezapření. Jenže to stojí za to. Problém je, že dneska chce spousta lidí instantní řešení. Poraď mi, co mám udělat, já to udělám a to je všechno. Jednorázovka. Dál nic. Jenže právě u dětí s PAS tohle ani zdaleka nestačí. Projevy a symptomy se mění, kondice kolísá. Co funguje dnes, nefunguje třeba hned zítra.  Je potřeba se zamýšlet, zkoušet různé postupy, hrát si s tím. A hlavně nepřestat. Hledat tu cestu k dítěti, protože ono ji minimálně zpočátku samo vůbec netuší. Jde o cestu ve vztahu k nám jako rodičům a sourozencům, cestu k řešení různých potíží, cestu k tomu, jak se vyrovnávat s frustrací, kterou malý autista cítí dnes a denně z nejrůznějších důvodů. Anebo jde třeba o hru. Samostatnou nebo sdílenou. A to taky nebývá snadné.  

Klíč je v rodině. V žádném odborníkovi, pokud se nebavíme o těžkých případech, nutné medikaci a podobně. Je v rodině, ve středobodu života dítěte, v jediné jistotě, kterou má. Protože jinak je svět kolem doslova turbulentní. 

Já a můj muž jsme po téměř sedmi letech unavení. Chronicky a hodně. Ale vím, že jsme pro Kubíka dělali maximum. Té energie a času vložené do práce s ním...nedivím se, že jsme na tom takhle. Ale stálo to za to a díky tomu je tam, kde je. A i přes nejrůznější potíže a konflikty je schopen hodně věcí zvládnout. Takových, na jaké bychom si ani nepomysleli. Od sebeobslužnosti až po docházku v běžné ZŠ. 

Zároveň jsou ale děti, které by na tom mohly být líp. Jenže tam třeba tu dřinu rodiče vzdali, nezvládli ji. Cítili se unavení, nebo toho nebyli nějak schopni. Byli třeba zvyklí nechávat řešení na druhých, anebo to zkrátka vedli stylem „nějak to dopadne“. A týká se to nejrůznějších dětí, co znám, zdravých i hendikepovaných. Když jsou malé, není to tolik vidět. Leccos se přičítá věku. Ale jakmile začnou být školou povinné, je to všechno tak nějak víc zjevné – v jejich chování se odráží předchozí výchova v mladším věku. 

Nic z toho, co píšu, nebude extra objevné. Ale pro mě osobně jo. Třeba proto, že si uvědomím, že jsme to nejspíš fakt dělali dobře. To je fajn pocit. Pomáhá mi to totiž zvládat nové potíže. Protože ty se s věkem mění. Protože to nekončí. Neskončí (?).



Žádné komentáře:

Okomentovat