Září uplynulo jako nic. To, že jsem chtěla mít do konce září
aspoň pár vánočních dárků, už neřeším. Jsem ráda, že stíhám, jak se dá. Nevím,
jak to dělají bloggeři, co píšou dennodenně něco nového. A už vůbec nevím, jak
to dělají ti, co i k tomu pracují a mají náročnější děti jako třeba my. U
nás jeden kolotoč střídá druhý. Po kolotoči v práci kolotoč doma. Volný
čas začíná tak v devět večer. Pro toho „šťastlivce“, který neuspává, někdy
i v osm:-)
Ale zpátky k tomu září. Babího léta úplně moc nebylo,
ale líto mi to asi být nemusí. Náš Kuba totiž opustil své dlouhodobé touhy
chodit hodně ven. Jako by na něj přišla podzimní únava nebo co. Najednou chce
po školce hned domů a na procházku alespoň jednou za pár dnů ho musím dostat za
úplatu. Stal se z něj domácí povaleč:-) V září měl navíc hodně
povolený režim a díky hektice s mou novou prací nemusel dělat úkolky a
jiné didaktické aktivity prakticky vůbec. A ještě strávil dva víkendy u
prarodičů (= měl se jako král). A přece se asi nijak dobře necítil, protože
jsme si užili i dost z jeho auti-projevů.
Tak třeba nové boty. V uplynulých týdnech jsme byli
opravdu velmi výkonní, jelikož jsme ho přiměli (donutili by asi bylo přesnější)
přijmout dva nové páry bot. Tenisky a gumáky. Už si nemůžu uvědomit, co byl
větší boj. S teniskama jsme to zkusili už na počátku září, ale po silném
odporu jsme to načas vzdali a odložili je s tím, že do nich ještě koupíme
vložky a zkusíme to později. Pak přišlo období dešťů. Nejdřív nám dalo šílenou
práci sehnat vůbec gumáky. Že by byl takhle na podzim velký výběr se říct nedá.
A navíc zrovna teď se velikost Kubovy ctěné nožky pohybuje přesně tam, kde
jedno číslo je málo a další už moc. Po perném hledání jsme nicméně gumáky
pořídili a vzali je k prarodičům. Mají dům a dny tam trávíme venku, ať je
mokro nebo sucho, mráz nebo vedra, prostě pořád. Ráno tam byla opravdu hodně
rosy. Teploměr ukazoval mizerných deset a bylo vážně čerstvo. První den Kubík
oželel jít ven (!!!) jen proto, že jsme trvali na nových gumákách. Druhé ráno
už jsem ho jaksi přeprala a šel v nich. Za minutu slyším, že si je na
dvoře sundal. Tak jsem ho zahnala dovnitř, že teda venku nebudeme. Protest. Tak
znovu doslova narvat boty na nohy. Dalších pár metrů, další zouvání. Extrémní
křik, vztekání, afekt jak vymalovaný. Po několika takových „kolech“ jsme ho
nechali. Tak ať jde do té mokré trávy v ponožkách, že. Šel. Nedůvěřivě se
na nás podíval, jestli ho jako fakt nezastavíme a pak se tam vydal. Po pár
metrech byl zpátky na chodníčku, kroutil prstíkama a trápil se. Tak jsme mu
vevnitř přezuli promočené ponožky, zahřáli nožky a pak si gumáčky obul jako své
nejmilejší. Ovšem my jako zpocení rodičové jsme s nervama nadranc seděli
vyčerpaně na lavici a říkali si, kolikrát v životě nás tohle ještě čeká. A
prarodiče zírali, jelikož takový afekt ještě neměli tu „čest“ vidět.
Nové tenisky – asi dva týdny poté. Kubík je opravdu urputně
odmítal. Časově náročné společné vypravování do školky a do práce jsme si tak
ještě okořenili. Schovali jsme staré tenisky a ty nové, jak jinak, jsme museli
tak trochu agresivně obout. Vysvětlování tady totiž nepomáhá, notabene když takovému
křičícímu a ve vzteku zacyklovanému dítku stejně nice nevysvětlíte. Má zavřené
uši a jen vidí ty boty, je nepříčetný. Nicméně – jsou to tři dny, co už je
úspěšně rozchodil. První den teda plakal až do školky, ale pak rezignoval,
jelikož ty staré jsme zkrátka dobře schovali. Uff!!! Tohle jsou přesně ty
situace, kdy je to TĚŽKÉ. A nepřenosné.
Abychom nevyšli z rytmu, Kubík nás potrénoval i jinak.
Na počátku září opravdu plakával a do školky nechtěl. Nosil tak semtam nějaké
to autíčko s sebou, aby měl alespoň něco pro útěchu. Minulý týden jsem se
ale rozhodla a po několika mnoha odnesených a ve třídě opětovně hledaných
autech jsem mu toto zatrhla. Vztekal se mravně. Doma, pak cestou do školky, ve
školce, v šatně i třídě a pak jsem jeho hurónský řev slyšela až k brance.
A to má jeho třída okna na opačnou stranu... Druhý den byl oblečený a mně
zbývalo obléct si svou bundu. Tady je taky důležitá okolnost – dítě nesmí
lelkovat a čekat dlouho, jelikož přesně v tu chvíli pak odchází do svého
pokoje a dovleče něco, co má zaručeně zůstat doma. V ten den dovlekl
velkou plastovou garáž. Bylo absolutně evidentní, že prostě hledá, aby si
natruc něco vzal. Že mě zkouší. Všechno bylo (záměrně) uklizeno, aby mu nic
nepadlo do oka. Jediná na volno byla garáž. A tak aspoň tohle ukořistil,
očividně v rámci boje kdo s koho. Pokukoval a čekal. No a jak to
mohlo dopadnout. Já jako zlá máma (té role se jen těžko zbavím:-) jsem garáž
vrátila na místo a do půl cesty poslouchala hysterii. Ale jen do půl cesty.
Takže pokrok. Tak jsem asi tu malou bitvu vyhrála. Občas si ještě chce něco
vzít, ale už to na pokyn nechá doma. Doprovodí to teda zakňouráním, protože
zadarmo mi to nedá, že, ale už nebudí celou okolní čtvrť.
Naše boje jsme dovršili pondělním stříháním vlasů. To je
totiž jedna z věcí, kterou Kuba ne a ne přijmout. A které je naprosto
nutné provádět doma, protože čím míň svědků, tím líp:-) Nehty už si ostříhat
nechá, hlavu umýt taky, ale jak přijde teta z kadeřnictví (které je jinak
velmi zajímavé, jelikož při každém otevření dveří tam zvoní zvoneček), neví,
kam by se schoval. Už ho nemusíme držet tak moc silou jako dříve a asi už
zjistil, že tomu neunikne, tak se pere míň, ale stejně je to o nervy. Většinou
jsme zpocení já, manžel i kamarádka kadeřnice. A všichni kolektivně šťastní, že
to máme na chvilku za sebou. Říkám na chvilku, jelikož našemu synkovi
samozřejmě vlasy rostou rychle, jsou velmi husté a ještě se i šíleně kroutí.
Jak jinak. Aby to náhodou nebylo jednoduché:-)
Jenže pak mu na té ostříhané hlavičce ještě víc vyniknou ty
jeho obrovské oči a my si říkáme, jak je sladký. A s náma většinou i paní
učitelky ve školce. A nějaké auti-chování je hned jaksi vedlejší:-)
Žádné komentáře:
Okomentovat