Ano, troufli jsme si a náš
interní rodinný blázinec jsme učinili pojízdným. A abych byla fér, je potřeba
říct, že i v tomto šíleném období jsme díky své odvaze zažili i pár
pěkných momentů.
Myslím, že Kubovi se na výletech
posledních dvou dnů plnil jeden sen za druhým. Ne že by radostí skákal a třeba
si pár afektů odpustil, ale vzhledem k současné situaci byly uplynulé dva
cestovní dny nadměrně úspěšné a dá se říct, že i klidné.
Jízda lanovkou nahoru, následně
jízda dolů na koloběžkách. Krása. Kuba celou dobu imitoval vrčení motoru u závodů:-)
Skákání na trampolíně a fascinace lanovým centrem, na které, jak upřímně
doufám, bude třeba příští rok moct. I když z toho teda asi zešedivím, to
tuším už teď. A je jedno, že se bude jednat o dětskou trasu. Hlavně aby chápal
pokyny, nebál se a zvládnul to. Upocené spaní v autě vystřídalo courání po
dalším městečku. S mokrýma vláskama, ale čistým suchým tričkem byl ospale
ochotný vejít do restaurace. Dokonce se i posadit. Škoda, že svou nechuť jednak
vypít si své pití, jednak vůbec na místě zůstat, nedal najevo před objednávkou
jídla. Přišli bychom o stres, jak ho udržet na místě, ale hlavně o plesnivý
chleba k polévce. Ano, i takové věci se dnes ještě stanou. A my jsme
zkrátka klikaři!
Jakmile jsme zklidnili hladiny v žaludku
po tom nevídaném zážitku (ze kterého bohužel snědl můj muž dobrou polovinu-plíseň
byla moudře schovaná jen na jedné straně...), sprintovali jsme z restaurace.
Blízký park skýtal nevídanou atrakci– potůčky mezi stromy. Tak to byla opravdu
čirá radost! A po ní už přišla jen radost z dřevěné řehtačky a dál už jen
vztek a únava... Dřevěné městečko jsme proběhli nevídaně rychle. Jsme vůbec
výborní turisti. Tak třeba dnes na zámku jsme si vyšlápli do věže. Tam, zatímco
muž platil a kupoval drobnost na památku, Kuba nakoukl ze dvou okýnek a hrnul
se dolů. Opravdu ideální návštěva. Ta, co ochotně zaplatí a rychle zmizí a
neotravuje:-)
Procházka dalším městem byla
klidná a příjemná. A Kubovi i pohladila srdíčko, jelikož jsme narazili na
hřiště, na kterém pobyl s dětmi, a dalo by se říct, že si s nimi i
zahrál. Oběd v restauraci u blízkého lesa už byl méně idylický. Jednak
kvůli neuvěřitelnému množství vos, jednak kvůli vedru, a pak kvůli Kubově
úvodní a urputné neochotě zkusit první sousto. Ale dostalo se nám pomoci. Od
pana vrchního jsme obdrželi zbraň na vosy a včely. Takovou mini tenisovou
raketu nabitou proudem. Ty padaly!! Úžasná věc. Můj muž zpacifikoval prchající dítě,
které nakonec snědlo kopec halušek se zelím. A tak jsme to všechno přežili.
Mezi tím vším byla sem tam točená
zmrzlina, sem tam řev jak na lesy, protože jsme určili trasu, co se Kubovi
nezdála. Nebo protože jsme nechtěli nakupovat v ezoterickém krámku ani
navštěvovat cestovky (těžko říct, co ho tam tak táhlo). Ale přes všechnu tu
námahu to bylo fajn. A myslím, že nám budiž ke cti, že jsme našli odvahu se
socializovat i v této těžce autistické době. Nikdy to není úplně ztracené.
Taky věřím, že jak se Jakubovi ukládají na ten jeho „harddisc“ zážitky, slova,
lidé, že i on je rád, že jsme ho vzali na výlety. A že se mu to opět uložilo a nám
se ta vstřícnost zase vrátí. Nikdo totiž neumí tak fantasticky a nečekaně vracet
lásku a radost jako autistické dítě.
Žádné komentáře:
Okomentovat