Tropy nekončí. Naopak, teprve
pořádně vypukly a do konce srpna to ještě bude výživné. O to výživnější, že od
pondělka už zase chodíme do práce a adrenalinové hlídání spadne na prarodiče.
Myslím, že to ještě vydá na samostatný článek. Ale nepředbíhejme. Jelikož
prarodičové nemají kapacity jít s vnoučkem k vodě, dnes jsme se
vyhecovali a šli pomalu na půl dne k vodě my. Aby si to prcek ještě užil.
Návštěvy koupališť i jiných
různých míst u nás nikdy nejsou tak docela běžné. Dnes to bylo opět vpravdě
autistické. Po příchodu do areálu jsme utíkali do brouzdaliště. Kubík nakročil
a zjistil, že voda je ledová. Chvilku tam pocourával a třásl se při každé
kapce, kterou nechtěně chytil od hrajících si dětí kolem. Rozčiloval se a
ječel, no to je děs, jsme na koupališti a cáká na nás voda!! Pak zmerčil volně
plující hračky. Tu traktor z lega, tu parník, tu auto s vlečkou. Po
nějakém váhání a řadě dotazů po okolí jsme všichni tak nějak usoudili, že
hračky jsou erární, a tak jsme mu je s úlevou dovolili. S traktorem jsme
sezením v brouzdališti strávili první půl hodinu. Auto s vlečkou následovalo.
Nato ho milující tatínek vyrval z malé vody, aby synka navnadil na ježdění
po skluzavce. Chyba. Odměnou mu byl jen řev a urychlený návrat k hračkám.
Po asi hodině se Kuba zmocnil parníku. A od té chvíle jsme začali počítat čas
do odchodu.
Parník byl naprosto zásadní. Kuba
si s ním ovšem hrál autistickým způsobem. Parník tedy neplul po vodě, ale
jezdil po pevnině. Bylo s ním točeno, házeno a bůhvíco ještě. To všechno
Kubík doprovázel svými aktuálními auti zvuky a výkřiky, že by to jeden mohl v součtu
s tou divokou motorikou považovat za epileptický záchvat. Posedávali jsme,
střídavě se ponořili a do hloubky metr a půl jsme se dostali na pouhou
chviličku.
Dá se považovat za velký úspěch,
že dokázal parník odložit a jít si sníst párek s rohlíkem. Samotný fakt,
že vůbec šel a jedl nějaké jídlo, v klidu a v sedě, je poměrně
šokující, ne tak jistě pro mnohé auti rodiče, ale o tom až jindy. Po jídle se
spokojeně uchýlil opět do brouzdaliště s parníkem. Začali jsme splétat
taktiku. Jak opustit koupaliště. Ale ještě! Jak opustit parník! Muž šel ochotně
prozkoumat nedaleký stánek s hračkama. Parník tam měli, ale nebyl STEJNÝ.
Neboli nám bylo jasné, že nemáme s něčím takovým šanci. Nakonec jsme se
dohodli, že ho nalákáme na koupi stejné hračky. Že pojedeme autem (atrakce č.
1) a koupíme velkou loď (atrakce č. 2). A celé to doprovodíme křupkama (atrakce
č. 3).
Zatímco muž odešel do šatny, já s Kubou
ještě byla v bazénu. A hlavou mi šly známé hysterické scénáře plné válení
po zemi a křiku do morku kostí. A pak jsem se přistihla při myšlence – tak si
ten parník prostě vezmeme. A co. Pochybuju, že tam bude někomu extrémně chybět.
Uvažovala jsem jako zoufalý rodič, který nechce rozesmutnit své dítě a pro jednou
se chce vykašlat na pravidla (a kdo mě zná, ví, jak moc netypické tohle u mě
je). Nakonec jsem se umravnila. A rozhodla se dál pokračovat výchovně. Ale
řeknu vám, není to pokaždé tak snadné. Držet se výchovy. Důslednosti. Pravidel.
Pohání mě ale myšlenka na to, že se nám to všechno jednou vrátí. Takže nadále
uvažuju výchovně, správně, a cizí bábovičky a parníky nechávám tam, kde je
najdu:-)
A Kuba? V hračkářství byl jako
v ráji. A samozřejmě všechny loďky nechal stranou. Domů jsme odešli s uklízecím
vozem:-)
Žádné komentáře:
Okomentovat