Každý den bojuju sama se sebou,
jak zvládat pohled na Kubovy autismy. Už trvají delší dobu, v podstatě od
jeho horečky. Pravdou je, že to nejukřičenější období snad opravdu polevuje,
ale s takovými prohlášeními bych asi neměla spěchat, ať to nezakřiknu.
Nicméně každý den je provázen jeho divokými zvířecími výkřiky, změtí bláznivých
nekoordinovaných pohybů, které navíc prokládá tou svou turečtinou, kterou teď
mluví. Očividně totiž něco říká, vypadá to kolikrát na celý příběh, jen mu
nikdo nerozumí. Ale o tom až jindy. Funkčně a srozumitelně používá stále jen
hromádku ustálených slov.
Teď o autismech. Chodím denně z práce,
střídám dědu a babi a snažím se navázat spojení. Kuba o mě nejdřív jeví zájem,
jenže hned si s ním hrát nemůžu. Je spousta povinností a hlavně nejdřív
vyslechnu prarodiče, co bylo nového. A Kuba se ztrácí. Do sebe, do svých
bláznivých divných her a není možné se k němu dostat. Dnes jsem si ale na
jeden způsob vzpomněla a zkusila ho. Říká se tomu zrcadlení, a v řadě různých
diskutabilních terapií ještě spoustou jiných rádoby odborných termínů. Princip
je jednoduchý. Dělejte, co dělá dítě. Opakujte VY po něm. Pravověrný autista
nemusí hodně dlouho dát najevo, že to vnímá nebo dokonce oceňuje. Hlavně když
je malinký. My to s Kubou zkoušeli poprvé už asi před třemi lety. Nějakou
dobu to trvalo, ale pak se chytil. Začal nám to vracet a i když hned neopakoval
on po nás, později pak ano. Zato bylo brzy zřejmé, jak se mu to líbí. Jéé, oni chtějí do mého světa!!
Tak jsem dnes nahodila stejnou
udičku. Bouchali jsme věcma, dělali divné zvuky. Poskakovali jsme jako blázni,
padali na zem jako hrušky. Hrála jsem si příšerných způsobem, stejně jako on.
Ovšem zato musím okamžitě a přesvědčeně prohlásit, že mu to působilo intenzivní
štěstí! Smál se, byl pobavený a očividně už pak jen vymýšlel, co na mě zkusí, a
jestli to teda fakt zopakuju… Měli jsme neustálý oční kontakt a Kuba byl prostě
neuvěřitelně se mnou. Byli jsme spolu.
Prostě NIKDY to není ztracené:-)
Žádné komentáře:
Okomentovat