Člověk někdy vůbec neví, jak dál. Všechno je marné, nic
nedává smysl. Už třetí měsíc je naše dítě převážně nesnesitelné nebo minimálně
náladové a hysterické. Už s mužem pomalu nemůžeme. Nic nefunguje. Po
dobrém, po zlém, nic. Někdy mám pocit, že všichni autisti jsou tvárnější než
náš Jakub. Že s každým se dá pracovat, motivovat, alespoň trochu jít
dopředu.
My teď stepujeme na místě. Jsme už unavení z neustálého
křiku. Bezmoc pohnout s tím vším nás dohání. Nejenže se na Kubovu stagnaci
dívám, ještě s tím nemůžu absolutně nic udělat. Nechce povídat, ani podle
logopedie, ani jen tak. Nechce malovat, nechce skládat logické hračky, nechce
si konstruktivně hrát. Nechce se učit a rozhodně nechce dělat NIC, co si sám
nevybere.
A tak přežíváme. Stále dál stejně mizerně. Nad vodou nás
drží občasné signály Kubova lepšího chování. Jsou to jen velmi vzácné okamžiky,
ale jsou. Někdy chvilku funkčně komunikuje. Někdy si venku hraje funkčně a
vzájemně s dětmi. Někdy hezky jí. Někdy usne dřív než po hodině po dvou.
Je toho strašně málo a bylo by potřeba víc. Někdy mi
připadá, že se to v něm láme. Jestli teda bude s námi nebo ne. Jestli
si pofrčí na autismu nebo se konečně rozhodně, že zkusí překročit své hranice
ještě víc než doteď. Vím, že už ušel obrovský kus cesty, pořád to vím. Ale taky
vím, že jestli se teď pořádně nerozběhne, už to bude jen těžší. Nejpružnější
roky uplynou, dostane se někam, kde už se těžko posouvá dál.
Dávno jsem si přestala malovat, že se naše dítě najednou
probudí, praskne kolem sebe nějakou neviditelnou skořápku, otevře pusu a začne
plynule mluvit. Není to jeho případ a moje skeptické já už se chystá na to, že
budeme těmi rodiči, kteří mají doma autistu neverbálního. Ještě pořád mě z té
představy mrazí, ale mám pocit, že už hrajeme o čas a ten že nemluví v náš
prospěch.
Je toho hodně, s čím se poslední dobou srovnávám. Odpověděla
jsem si na několik zásadních životních otázek jinak, než jak jsem si původně
přála. Blízká budoucnost zřejmě přinese ztrátu v rodině. Pořád ještě ale
chci věřit, že to může být lepší. Nechci se topit v depresích ještě před
čtyřicítkou. Nechci přežívat, chci žít.
MUSÍ to být lepší.
Žádné komentáře:
Okomentovat