Jsem typ na rodinné oslavy. Odmala jsem je zbožňovala. Vřelá
společnost babiček a dědy, tety, strejdy, sestřenic. Dospělé vtípky mezi
rodinou, vzácné dobroty na stole, tajné řeči nás dětí, veselo, zpěv. Hodně
smíchu. V dětství tohle probíhalo přibližně jednou do měsíc. Milovala jsem
to.
Jak jiné jsou pro mě oslavy dnes. Už jen tím, že se omezují
na narozeniny. Nejsou často, není nás moc, mám stále silnější pocit, že je to
tak nějak z povinnosti. Dnes se mi na jednu takovou nechtělo. Nechtělo se
mi mezi ostatními podstupovat scény s Kubíkem. Kvůli čemukoliv, co může
přijít. A že jsou přesně ty dny a týdny, kdy je stále něco špatně. Nechtělo se
mi vysvětlovat, co a jak a proč. Z úcty k oslavenci jsem se překonala
a nevzdala to. Asi jsem ale měla. Zpáteční cesta byla jedním slovem příšerná. Jsem
přesvědčená, že při scéně na ulici se o mého muže pokoušel infarkt. Bylo to
úděsné a člověk to chce zapomenout. Prostě musíme jít dál. Andílek teď spí, je
nejsladší, my se věnujeme svým aktivitám a všechno se zdá být v pořádku.
Není, ale my prostě musíme jít dál, jak nejlíp umíme. Teď si dovolíme ten luxus
vlastního odpočinku.
Ale já chtěla k těm oslavám… Je mi smutno, v co se
to přetransformovalo. Možná to budou jen subjektivní pocit a možná budu přísná,
ale asi takto… V prvé řadě jde vždy a hlavně o to JÍDLO. Musí ho být
HODNĚ, musí být pestré a musí být od všech chutí něco. Musí se neustále
konzumovat, protože když se pusa nehýbe, je zle. Pak by se taky mělo pít. A
proč si něco nedáš? Dej si… Ty si nedáš?? Jééééé:-( Následuje série pohledů ve
smyslu TY NADĚLÁŠ. Oprostíme se od jídla. Povídáme si. Řeší se věci globálního
rozsahu. Světové problémy, filozofie života. Nepovídáme si o tom, co žijeme,
jestli jsme šťastní, na co se těšíme. Nastávají první potíže s Kubou.
Něčím tříská. NECHTE HO. NEŘEŠTE TO. Možná bychom neměli; jenže nám jde pořád
tak nějak trapně o výchovu. O výchovu autisty. Pak vyslechneme několik přesně
mířených poznámek o tom, že se máme uklidnit a více se na Kubu smát, protože
pak to bude v pořádku a on bude taky v pohodě. Tak ještě že nám někdo
poradí. Kuba si po hodině a půl už nazouvá boty. Chce už jít. Všichni se diví.
Následuje perlička dne – tak ho vemte jen kolem domu a zase zpět, to mu tak
nepřijde, co? Dost možná vypadá naše dítě jako hlupáček, ale to poslední, co se
stane, je, že by se nechal jen tak primitivně oblbnout. Dále si vyslechneme, že
rozbité nebo nějak pochroumané věci jsou jen věci a není to důležité. Že to s ním
není tak zlé. Že jsme asi zcela mimo mísu a na našeho syna jsou odborníci
všichni kolem a nejvíce ti, co ho vídají čtyřikrát do roka.
To byl vážně smutný příběh. Útěchou budiž fakt, že máme
jakýs takýs čas do další podobné akce. Nevím, kde zmizel upřímný zájem jednoho
o druhého. Kam zmizela empatie a podpora. Zbyly jen monology plné omylů a
chybných závěrů. Zavřené uši a oči...možná z hrůzy, co by se mohly
dozvědět, vím já?
Dneska jsem tam vážně nechtěla. Doufám, že alespoň potěšil
náš dárek.
Žádné komentáře:
Okomentovat