Sedím v posteli, píšu. Vedle
mě sedí Kuba a kouká na youtube na iPadu. Nic po něm nechci, nic neočekávám. On
je spokojený, já se věnuju sobě. Došli jsme k fázi, kdy vedle sebe tak
nějak volně existujeme a nic moc dalšího neřešíme. Sem jsem došla po několika
týdnech mlčení na blogu, kdy se děly věci, které mě přemáhaly natolik, že
nebylo možné se s nimi podělit. A že toho bylo.
Kubova nevalná prázdninová
morálka ještě na konci léta příšerně padala. Hlídání dědou bylo úspěšně
bezproblémové a příjemně bezstarostné (když jsme byli v práci). Starosti
přicházely po návratu kosmickou rychlostí a zvětšovaly se geometrickou řadou.
Co si budeme povídat, prarodiče nevychovávají. Takže děda nám fantasticky
pomohl, ale dal Kubovi až příliš velkou volnost, ve které ho navíc ještě
naučil, jak nejlépe lézt do výšek. A tak jsme měli co dělat – mezi chytáním
dítěte z velmi vysokých skříní a polic, uklízením velmi efektivně
nastřádaného bordelu a vařením obědů na další dny prostě nebyl prostor na nic.
Kubík se navíc zocelil natolik, že i přes vstávání v 7 a nespaní po obědě
dokázal hulákat aspoň do deváté večerní. Moc klidu pak člověku nezbývá, když
denně otvírá na budík oko v 5:30 a je tak logicky zcela vyřízený. Nehledě
na ta vedra…
Po třítýdenní anabázi hektika v práci/hektika
a absence morálky doma jsem se usilovně a moc těšila na první září! To, že jsem
pak z něj byla vyklepaná a plná emocí, si nechám na jiný článek… Nicméně
Kuba nastoupil do nové, běžné školky, mezi zdravé děti. Průběh byl vlastně
podobný. Po trochu nejistém prvním dnu Kuba naskočil. Ve školce funguje, dělá,
co má, pracuje, uklízí hračky, respektuje učitelky i paní asistentku, na kterou
prý úžasně dá. Skvělé. Zlom přichází už druhý týden doma. Kuba se neuvěřitelně
vzteká. Doma nastolil období křiku a řevu, jinak to snad ani nejde nazvat.
Křičí se kvůli každé blbosti. Malý autík rázem odmítá umýt si ruce, jít na
záchod, jíst, uklízet, čistit si zuby, v podstatě cokoliv kdykoliv. No,
budu-li spravedlivá, už je to mírně lepší, ale jen asi dva dny. A nutno dodat,
že dostal děsnou rýmu, kvůli které je od včerejška doma. Takže sice nás s mužem
ten uplynulý týden a něco naprosto ničily, ale asi se to dá pochopit. Zátěž na
Kubíka kladená, nové nároky, obrovská změna, to s autíkem prostě zamává. A
doma pak vypouští páru…. Plus rýma, tedy fyzické nepohodlí, automaticky snižuje
jeho dovednosti a zvyšuje auti chování. Dá se to pochopit, hůře přežít.
Zkoušeli jsme různé věci.
Přísnost, důslednost, taky jemnost a tanec na špičkách, určitou lhostejnost
stejně ale zakončenou bouchnutím nervů. Všechno nanic. A tak jsme došli k existování.
Jsme vedle sebe, Kuba ventiluje autismus jako bič a hraje si příšerným
způsobem. Já se na to snažím nedívat a dělám něco jiného. Občas se potkáme při
legráckách, pohledech, ale pak si jedem dál po svém. Už se nekřičí. Díkybohu.
Na to už tady nikdo nemá sílu. Venku prší, my jsme doma oba s rýmečkou a
kašlínkem:-) a doufám, že budeme tak v klidu, jako začalo dnešní ráno,
fungovat i nadále. Teď už jsem teda v posteli sama a Kuba už si deset
minut někde hraje, ale podařilo se mi obout mu papuče a přimět vypít hrnek
pití. Taky mi ráno řekl ahoj. Suma sumárum, srovnám-li to s minulým týdnem,
vyloženě se překonává:-) A já už poněkolikáté intenzivně doufám, že tohle,
přesně tohle, je už to odlepování ode dna:-)
Žádné komentáře:
Okomentovat