V průběhu dvou dnů se člověk
může dostat mezi úplně rozdílné lidi žijící rozdílné životy. Zrovna tento týden
jsem to zažila. Zatímco v pondělí jsem seděla mezi několika statečnými
rodiči, kteří pro své děti dělají absolutní maximum, dnes jsem nahlédla na
pomyslné dno – na rodiče, kteří podle mého soudu nikdy děti mít neměli.
Chodíme na rodičovskou skupinu
pro rodiny s autistickými dětmi. Je to terapie už jen v tom, že nám
zajistí hlídání našich divokých potomků; ukradená hodinka nebo dvě jsou jako
dárek za zásluhy. Na sezení v tomto týdnu jsem zhodnotila, že mám kolem
sebe prostě několik hrdinů. Všichni, jak jsme tam seděli, jsme popisovali, čemu
čelíme, co jsme překonávali v průběhu léta, kdy sezení nebylo, co nás čeká
a na co se těšíme. Nutno podotknout, že k těm prvním bodům bylo dost co
říct u všech, zatímco „na co se těším“ bylo vlastně hrozně těžké zodpovědět...pro
většinu z nás. Ale ať jsme to hodnotili jakkoliv, všechny příběhy měly a
mají společný rys. Všichni ti lidé se nikdy nevzdávají. Zkouší možné i nemožné,
jsou mistři ve vynalézání nových a nových taktik a strategií. A i když někdy
nic nefunguje, otřepou se a jdou dál. Neúnavně, i když chronické vyčerpání
sžírá opravdu každého. Jasně, jsou to naše děti a je to přece přirozené pro ně
dělat co nejvíce, ale stojí to opravdu hodně sil. A často i hodně zmařených
nadějí, po kterých je zoufale těžké hledat pozitivní přístup. Opravdu to jsou
lidé hodní obdivu. Říká se, že hendikepované děti se rodí lidem, kteří mají na
to ten úděl zvládnout. Asi to tak je.
Na druhou stranu jsou pak bohužel
lidé, co nezvládnou svůj úděl – mít zdravé děti. S Kubou teď často
jezdíváme domů ze školky autobusem. Někdy je to trochu nekonečná jízda, ale on
tohle cestování prostě miluje. Už několikrát se nám stalo, že přistoupila matka
s asi šesti dětmi. Nebyly to určitě všechny, vídávám je i jindy ještě ve
větší tlupě. Těžko říct, jestli jsou všechny její. První společná jízda přinesla
naprostou divočinu. Děcka si z autobusu udělaly hotovou opičí dráhu. Matka
po nich střídavě cosi štěkala, zpola nepřítomně. Bylo to strašné. Jenže dnes to
bylo ještě děsnější. Děti přišly s doprovodem jiné paní. Vypadala
soudněji. Sociálně zdatnější. Čistší (!!!). Jen ale do té chvíle, než otevřela
pusu. Na bezmála osmileté, desetileté holky a kluky naprosto bezdůvodně
pořvávala „ty krávo jedna“, „ty debile jeden“.... Po chvíli mi došlo, že se jí
i motá jazyk, takže má notně v krvi. Nakonec jsem zmerčila i onu původní „matku“
– ty dvě si tam prapodivně vláčně notovaly o bůhvíčem, nekoordinovaně
pokyvovaly svýma mastnýma hlavama a já se opravdu třepala na to, až
vystoupíme. Není to fér. Všechny ty děti
byly očividně zdravé. Narodily se lidem, kteří si být rodičem nezaslouží.
Budeme teď raději chodit pěšky.
Žádné komentáře:
Okomentovat