DEN JAKO DŮKAZ

Dnešní den byl jasným důkazem toho, že všechno se prostě naplánovat nedá. Taky důkazem toho, že s autistou u lékaře je to těžké a frustrující, ale nakonec i důkazem toho, že i mizerný začátek dne nemusí nic znamenat, protože na jeho konci může sluníčko zasvítit opravdu silně.

Byli jsme nervózní, že během dvou měsíců po novém roce musíme s Kubíkem zvládnout rozumové testy u nové psycholožky? Aby její závěry dostal v polovině března psychiatr? Tak to ještě nebylo nic. Několikrát překládané termíny u psycholožky nakonec nevadily. Zato dnes, v den D, jsme za žádným psychiatrem zkrátka nemohli. Zatímco včera a předevčírem byla Kubova viróza poměrně slabý odvar, v noci na dnešek hořel a hořel, a to tak, že ani léky nezabíraly. Ranní mátoha stále s teplotou 38,5 nás utvrdila v tom, že to prostě nevyjde. Následoval slušný adrenalin dovolat se do psychiatrické ordinace, zakončený náhradním termínem na apríla (jak symbolické:-).

Místo psychiatra jsme tedy navštívili pediatra. Zatímco v čekárně chlapeček povídal a svou originální turečtinou ohromoval vedle sedící churavějící děvčátko, v ordinaci dal jasně najevo, že bude AAAA a pak HOTOUO. Dokonce se už dožadoval špachtle a pokoušel se uzmout jednu použitou. Nakonec se mu ani do toho AAAA nechtělo, a následoval boj na ostří nože. Do krku se doktorka koukla vyloženě v rychlosti a přes silný odpor, dále přišel odběr krve z prstu, provedený za mnoha hmatů mne, sestry i doktorky a celé martyrium zakončil poslech srdce, též za řevu a boje. Není moc povzbudivé, když musíte pro vyšetření dítě doslova přeprat. V šesti letech to přestává být docela legrace. A nechci vědět, co si z toho všeho jeho hlavička odnáší. Jeho strach nabral vesmírných rozměrů a vzhledem ke komunikačním bariérám (= nemožnosti mu pro něj srozumitelně vysvětlit a předat to, že není čeho se bát) to skončilo jako obvykle – bojem. Z ordinace mi utekl, já vyšla o pár vteřin později a nějaká empatická a účastná maminka mi ochotně poradila, že zalezl na záchod. Jelikož já bych ho klidně šla hledat už i na ulici...

Domů jsem ho skutečně MUSELA donést na ramenou. V devět ráno po návratu domů jsem byla už úplně vyřízená. Zato chlapeček ožil, hezky si hrál a byl spokojený. Kolem oběda na něj zas padla horečka. Spal a spal a pak přišli prarodiče, protože já musela do práce. Je fakt moc těžké opouštět nemocné dítě, zvlášť když vás drží kolem krku a neustále říká MÁMA. Do práce jsem jela celá rozkolísaná. Když jsem po několika hodinách byla zpátky, Kubík byl rád. Jak moc byl rád, je na fotce níže asi vidět. Seděla jsem tam a byla prostě šťastná. Zatímco ráno mi šlo hlavou, co teda, když nepojedeme, co kde nesplníme za termíny a co je potřeba zařídit, večer mi to bylo úplně jedno. Důležité bylo, že mu bylo lépe. Že teplota byla jen zvýšená a že se mu zřejmě trochu ulevilo. 

Nic dalšího člověk nepotřebuje. Potřebuje svou rodinu, své blízké, bezpečí a domov. Zdraví. Ale dál, dál už je to všechno nedůležité. Všechno se dá řešit. Hlavně je potřeba žít, žít tak, jak chceme, jak toužíme, jak potřebujeme. Já jsem už pár let toužila po poutu se svým dítětem. A tady to je, jako důkaz místo slibů. Nepřenosně krásné.