TUREČTINA

Sedím takhle v kuchyni, večer zhruba o půl desáté, a z dětského pokojíčku se ozývá „Mamííí! Mamíííí!“ Chlapeček prostě pochopil, k čemu ta komunikace je. Že máma vzorně přihopsá na zavolání, jelikož má radost, že komunikace je funkční a nechce dítě demotivovat. A tak jsem přihopsala už poněkolikáté a Kuba byl rád. Já ostatně taky. Po xtém pohlazení konečně v deset usnul a já už se teď děsím zítřejšího vstávání.

Zajímavý vývoj má ovšem jeho řeč, dá-li se to tak nazvat. Turečtina je stále turečtinou a ještě navíc v nějakém tom dialektu, neboli rozumět je velmi těžké. Zato je to docela legrační. S logopedií je to zatím stále nahnuté, i když je potřeba uvědomit si odpracovanou poslední lekci, první po mnoha nedávno minulých, které prostě prořval. Ale jsme v těžkém skluzu a trénovat řeč se mu nechce. Zato se mu chce mluvit. Když se ho zeptám, jestli bude večeřet, neodpoví. Ale když otevře oblíbenou knihu posledních dní (rozuměj autoškolu!!), mluví a popisuje a povídá STRANU PO STRANĚ. A neopomene ani druhý díl knihy. Značky rozezná suverénně a popisuje je i tím správným názvoslovím – HLAVNÍ POZEMNÍ KOMUNIKACE je zářným příkladem. A velmi oblíbenou značkou. Nikdy jsem nevěděla, kolik těch značek je třeba na jedné ulici... Mraky. Teď to vím, protože ke komentování se „dobrovolně“ přidává aktuální doprovod Kubíka. 

Ale mluvila jsem o turečtině. Čili tato značka je v synově podání HAJPEOOO. Případně ještě rád komentuje konec hlavní pozemní komunikace – KONEHAJPEOOO. Je to milé a přesto tak zoufalé! Regres nám Kubu vrací zpátky a on některá slova říká jen na první slabiku. Ale co bychom ještě pár měsíců zpět za tu první slabiku dali...

Zajímavé jsou některé komoleniny jako třeba HMA. Šli jsme takhle jednou ze školky a Kuba povídá HMA. A já „ano, je zima“. A on dál HMA. A já „ano, ale už brzy budem doma“. Dál proběhlo několik HMA, načež syn pochopil, že já teda NECHÁPU a nakročil do trávy, aby mi už konečně došlo, že chce přece ČŮRAT!!! Takže HMA je slovo zásadní.

Nebo. Často posloucháme písničky. Ale není možné je vypnout!! A chce-li chlapeček HMA, říká si taky PAAA – rozuměj pauza. A tak pozastavujeme písničky a jdeme HMA. Ale než na to člověk přijde...

Po příchodu domů si poroučí PÍ (= písničky), případně POÁ (= pohádky). Chce-li požádat o to, ať mu něco otevřu, slyšíme OTIJE. 

Jeho nevyzrálé žvatlání je opravdu roztomilé. Někdy si říkám, aby v tomto věku zůstal napořád...aby byl v bezpečí a chráněný...a my se mohli radovat.

Regres Kubu unavuje. Je z něj mrzout a mně je smutno, když ho občas vidím plakat. I když ze vzdoru. Strašně bych mu přála, ať ho na světě netrápí tolik věcí... ale je to holt autík a to nelze nevidět...