VELIKONOCE

Poprvé za svůj život skutečně slavím a zdobím Velikonoce, i když jsem tyhle svátky neměla nikdy ráda. Ale pracovní nadšení mezi dětmi, které to všechno vidí jinýma očima, mě nakazilo a jala jsem se tvořit. Z výzdoby mám radost. A chlubím se:-)

Dnes je ve vzduchu jaro a všechno vypadá trochu veseleji. Smutné myšlenky se dají na chvilku zahnat, věci nevypadají tak moc příšerně. Tak třeba Kubíkovy auti projevy. Dosáhly opět takových dimenzí, že se dá označit pomalu za zázrak fakt, že jeho včerejší oslava narozenin dopadla docela obstojně. Žádný extrémní afekt, jen proud podivného chování, který jsem střídavě ignorovala a střídavě se ho děsila. Myslím, že přítomná rodina prožívala spíš to druhé, ale statečně to na sobě nedali znát. Včera jsem jim opravdu nemohla vyčítat, že si s ním opět nehrají a nekontaktují ho, jelikož byl prostě zjevně autistický, popudlivý a ve vteřině odpálkoval první snaživce. Asi bylo dobře, že to pak raději vzdali, zůstali u guláše a vína a pozorovali ho z dálky:-)

Je smutné, že ani ve věku jeho šesti let si nejsem jistá, jestli vlastně pochopil, co jsme slavili, a proč přišlo tolik lidí a tolik dárků. I když teda on důvody k dárkům nehledá. Prostě mu jde o ty dárky, že:-) Standardně nejedl téměř nic. Ani svého, ani z rautu. Dnes jsem mu vnutila mini kousek marcipánu z dortu a ta teda nedoputovala ani do žaludku. Po zoufalém rozhlížení, kam by to vyplivnul, se mi ho zželelo a podsunula jsem mu misku, aby se toho teda zbavil. 

Dospělí se bavili, my s mužem jsme kmitali a hostili a Kubík si hrál a pobíhal a chtěl všechno a nic. Zas působil chvílemi trochu ztraceně a nasadil tomu korunu, když si ze všech těch darů vybral dvě knížky, dal si je školácky do podpaží a přišel mi oznámit „Do-uuu“. Neboli já chci domů. Ještě na chvilku to zachránil kamarád s kytarou, ale pak se nekompromisně uklízelo a odcházelo.

Smíšené pocity jsem si odnesla z téhle oslavy. Smíšené a rozporuplné z chování některých členů mé rodiny. Smíšené z toho, jak působil chlapeček. Zmateně, občas povadle. Pak zas divoce. Bylo to celé tak nějak nepřenosně zvláštní. Tak blbě zvláštní, až jsem si řekla, že za rok už nic organizovat nechci.

Ale tak co. Oslavili jsme. Je neuvěřitelné, že už je to šest let. A zas musím říct, že ušel obrovský kus cesty, ten náš chlapeček. Zároveň se mi ale vkrádá do mysli obava, že to všechno nebude stačit. A co hůř, pomalu ztrácím sílu bojovat. S tím bohužel nezmůže nic ani jarní sluníčko. Ale dívám se na něj ráda. Na sluníčko i na synka. Já ruku v ruce se svým strachem.