Sobota může být nejlepší den týdne. Člověk nemusí vstávat do
práce, může si odpočívat, nevařit a objednat oběd, dělat, co ho baví, užít si
den podle svých představ. Anebo to tak být nemusí. Taky to může být o neustálém
likvidování katastrof, urputné práci v zanedbané domácnosti, poslouchání
vzteků a křiků. Tak jako dnes u nás.
Ještě mi doznívá v uších poslední vztekání před pár
minutami, kdy Kuba nechtěl zhasnout světlo a spát. A měla jsem fakt pocit, že
půjdu a vyskočím z balkonu, jen, abych to nemusela poslouchat. Je naprosto
psychotické poslouchat toto půl víkendu!
Ráno jsme vstali poměrně brzo, poměrně v klidu se i
nasnídali. Tím sobotní pohoda skončila. Nastal maraton. Než se mi dostalo
podpory v hlídání, bylo jedenáct. A tou dobou jsem teprve začala vařit. A
už tou dobou jsem byla jaksi utahaná. Od 9 do 11 jsem prostě hasila průsery.
Jeden za druhým. Nejdřív Kuba potřeboval nutně něco zapojit
do elektřiny. To je teď vůbec ve středobodu jeho zájmu (jak já si libovala, že
ho to nikdy netáhlo!). Když jsem mu to nedovolila, aspoň chodil všude s nabíječkou
na foťák (ta byla asi hodně atraktivní) a snažil se vyčíhnout okamžik. Tak jsem
narychlo lepila na všechny zásuvky červené křížky. Štvalo ho to, ale na chvilku
to respektoval a dočasně ho tato mánie opustila. Následně ho zaujala krabice s čaji.
Systematicky jeden po druhém vytahal na hromadu, krabici vzal a jal se do ní
rvát své kostky. Divil se, že se to pak nedá zavřít, což ho přirozeně
navztekalo a veškerý vzniklý nepořádek tam prostě nechal. Následovaly dřevěné
dopravní značky, které nevím z jakého důvodu chtěl přikládat k zásuvkám.
Dřevo nedřevo, do zásuvek se nic nestrká, takže znovu vztek, co že mu to ta zlá
máma zas zakazuje.
Pak objevil trychtýře, jelikož jsem přesypávala sůl a cukr -
chtěl to dělat taky. Cukr byl všude a moje nervy tekly. Po chvíli marných
pokusů o obstojnou činnost jemné motoriky jsem to vzdala a trychtýře mu umyla.
To ho naštvalo, nicméně umyté si je vzal a pádil do koupelny, aby si přes ně
donekonečna pouštěl tekoucí vodu. To mu logicky nevydrželo dlouho, protože jsem
zakročila. Zlá, zlá máma! Po několika dalších úletech jsem mu rezignovaně
nabídla iPad, protože nádobí od snídaně na mě stále čekalo, nemluvě o vaření.
Bylo 10.45.
Svoboda vařit byla skvělá, jen té práce bylo najednou moc.
Vařím, vymýšlím, co by tak všem chutnalo. Běhám jak motorová myš, dělám polévku
a jídlo zvlášť pro nás a zvlášť pro něj a k tomu taky salát a makám,
jelikož jsou brzy všichni hladoví. Když sedáme k obědu, synátor
nepřichází. Nakonec přichází, první sousto obratem vyplivne a znovu odchází. Super!
Po chvíli bere na milost naše jídlo, sní pět lžic, neochotně
trochu ďobne do červené řepy, kterou si přitom objednal a poté pro něj oběd
končí. Už ani nepopisuju, že to všechno máme proloženo regresovým auti-křikem.
Odpoledne přichází babička s dědou. Snaží se s ním
navázat kontakt, on to odmítá a pro jistotu to dává najevo řevem. Jako kdyby ho
na nože brali. Přichází další nápady na hloupé nebo nebezpečné hry, nakonec se
uchylujeme k Patovi a Matovi a těšíme se, že ho naložíme do vany a poté do
postele. Závěrečný finiš s nepochopitelným odporem k mazání detoxikačních
kapek už ani nestojí za to popisovat.
Po vaření, následném úklidu, starání se o návštěvu i o úlety
syna jsem šťastná, když chlapeček usíná po půl deváté a já můžu jít a tohle
všechno napsat. Protože nevím o jiném způsobu, jak to ze sebe dostat. Chudák
muž byl většiny toho všeho svědkem a má z toho sám dost. Přitom když tohle
píšu, vím, že už když ho půjdu za chvíli zkontrolovat a přikrýt, bude to
andílek a já tohle všechno zapomenu. A je to tak v pořádku. Jen by mě
zajímalo, kdy teda načerpám síly na další pracovní týden.
Žádné komentáře:
Okomentovat