Po měsíci a půl od vyšetření jsme se dočkali. Dnes jsem
slavnostně vytáhla ze schránky zprávu od psycholožky. Potřebujeme ji k psychiatrovi
a ten nás čeká pozítří. Těsné načasování mě znervóznělo, skutečnost, že přišla
obyčejně a ne doporučeně, mě vyloženě nepotěšila. Nedělejme si iluze o České
poště, kdykoliv se může cokoliv někde ztratit. Tak i lékařská dokumentace.
Naštěstí se tak nestalo, ale moc nechápu paní psycholožku, že tak riskuje. No nic.
Průběh je pak vždycky stejný. Tyhle zprávy čtu dychtivě a
vlastně nevím, co očekávám. Že tam bude něco pozitivního? Něco, na co se dá v rámci
psychologické zprávy v rámci možností synova hendikepu snad těšit, spoléhat…?
Fakt sama nevím. Ale skoro nikdy se mi to nečte dobře. Zatímco na vyšetření a
rozhovoru s psycholožkou padají údivné pohledy, co syn občas zvládá, sem
tam nějako ANO? OPRAVDU?, tak ve zprávě přichází ledová sprcha. Aktivní
rezistence, nízká frustrační tolerance. Značně kolísavý výkon. Řeč na úrovni 18
měsíců. A tak dál a tak dál a tak dál.
Celou „frustraci“ mi umocňuje i značně iritující fakt, že co
řádek, to alespoň tři překlepy, chyby, hrubky. Jednoznačný důkaz toho, že
pisatel po sobě tu stranu a půl ani jedinkrát nečetl.
V závěru pak sedím, přemýšlím nad tím, jestli ještě
vůbec někdo dokáže být opravdu profesionální ve všech ohledech, ne jen tom
odborném. Přemýšlím nad synem, co nás čeká. VÝRAZNÁ DYSLALIE. No jo, já vím.
Prostě turečtina.
A pak mě napadají věci jako POJĎME ŽÍT NA VESNICI. Pěstovat
zeleninu, učit se doma a ne ve škole. Koupit psa, třeba i králíky a být někde,
kde na nás nemůže systém, od kterého přestávám něco chtít a očekávat. Systém už
mě vlastně docela obtěžuje. Pořád mi něco ukládá a nakládá a chce a zpravidla
hned. A já plním požadavky a jsem poctivá a pak přijde psychologické vyjádření
a já mám chuť se na všechno vykašlat, i když na našem životě to nic nemění.
Nebudeme mít Kubu méně rádi a nebude pro nás méně úžasný. Není to nic nového a
neměla bych se už divit.
A přesto mě to vždy semele. A to není nic proti tomu, co
přichází zpravidla u psychiatra. Na to se skutečně netěším, ale zatím jsem ve
fázi doufání, že tu návštěvu vůbec absolvujeme (= budeme ji mít z krku).
Kuba má teploty a už měl opravdu lepší formu. Ale to tak přichází, zpravidla
nevhodně... Necháme se překvapit. Každopádně momentálně nejde o nic jiného, než
jak srazit teplotu a zajistit bezpečí a klid.
A vytěsnit tu zprávu.
Žádné komentáře:
Okomentovat