STRACH

Téma školy pro syna se už hrozně dlouho táhne. Leží mi v hlavě každý den a poslední dobou mě naprosto ovládá hrůza z toho, co v září přijde. Přestože strach jsem si zakázala. Nesmím se bát, nesmím to přenášet na Kubu. Ať je to, co je to. A myslím, že se mi to po ty roku už i docela slušně daří. Ne ale v těchto dnech. Škola mě dohnala a mě fakt jímá děs z toho, co bude. Volba už padla a pro Kubíka to bude velká výzva – laťka je poměrně vysoko. 

Snažím se uvažovat pozitivně. A připomínat si, že si ho doposud ve všech institucích tak nějak...oblíbili...snad i zamilovali... Ať už to byla jedna či druhá školka, SPC, logopedi, lékaři...myslím, že si je všechny víceméně získal. I děti ve školce, jeho běžné kamarády..ti se ho zase naučili brát se vším, co k němu patří. Tak si říkám – proč by to ve škole bylo jiné? Nějak se prostě uklidňovat musím.

Kuba je skvělý, zkouší nové věty, slova, jde nahoru sociálně. Tak třeba včera. Oběd v centru Olomouce, první posezení na zahrádce. Přichází obsluha, které Kuba nadšeně povídá „Dýden!“, načež hned potom hlásí „Ja-kooo huf“ (= jablečný džus). Obsluze to ochotně překládáme a jako jedinou možnou variantu oběda pro náročného strávníka mu objednáváme svíčkovou s knedlíkem. Vždycky ji měl rád. 

Přináší nám pití. Kuba zvolá nejsladší „Jéééé!“ a radostně se chopí brčka, zatímco na servírku upřímně a se vzorným očním kontaktem kouká, usmívá se a hlásí „Děkuji!“. Slečna odchází celá rozněžnělá a není se co divit. Pak přinese její kolega jídlo. Kuba zajásá druhé jéééé a hned potom „Mňam“. Načež ochutnává a zjišťuje, že tahle svíčková není TAKOVÁ, jakou má rád....nechá se uvrtat do dalších tří soust, pak končí a vehementně hlásí HOTOVO. I přes to, že odmítnout dojíst určitou část porce znamená, že nepůjdeme na tramvaje. Očividně to ale háže za hlavu a pouští se do džusu. Sedí, houpe nohama a v jednom kuse hlásí „Jede!“, to když zrovna projede kolem kolo nebo auto. Bavíme se. Myslím, že nejsme sami. Po chvíli je jeho sklenička prázdná a on hodlá jít. Pak teda pochopí, že nejdřív musíme my dojíst a dopít. Stane se – a on chce vstávat. „Ne, Kubíku, musíme zaplatit.“ Tak se hned ujišťuje a říká „Pán piiide. Patit.“ Pán přichází (za synkova usilovného povzbuzování) a Kuba, jelikož ví, co bude dál, mu strká prázdné skleničky se slovy „Ukidit.“ S úsměvem přesladkým, jelikož to znamená vysvobození a odchod. Končí vzorným „Nacheanou“ (=nashledanou), „Aoj“ a „Papa“. Odcházíme vychechtaní a on hladový:-)

Je skvělý. Jde nahoru. 

A přesto. V životě jsem myslím neměla větší strach.