Když jsem si před pár lety pustila film „Sněhový dort“,
zvládla jsem jen asi dvacet minut. Výkon Sigourney Weaver v roli dospělé
autistky byl přesný. Sugestivní, reálný, neskutečně zahraný. Bylo to jako vidět
syna v dospělém vydání. Nešlo se na to dívat. Protože člověk chce pořád
věřit, že to bude jiné... že dítě pokročí, autismy ustoupí, leccos nebude „tak
vidět“, že to bude prostě mnohem lepší.
Film byl pro mě jako facka – jako upomínka, že autismus je
nevyléčitelný. Že i dospělí se pak můžou chovat jako děti nebo tak přinejmenším
vypadat, působit... Prostě jsem na to nebyla připravená.
Nevím, jestli jsem připravená na Sněhový dort dnes; upřímně
řečeno o tom pořád pochybuju, přestože ten film je prý opravdu pěkný. Vím
jistě, na co připravena nejsem. Nový
dokument „Děti úplňku“ mě zcela určitě mine. Z určité zvědavosti jsem o
filmu shlédla reportáž včetně několika ukázek. Je mi z toho tak úzko!
Je pátek večer, pořád leje, a mně se do hlavy vkrádá šílená
trudnomyslnost. Přestože Kuba není tenhle extrémní případ. Přestože po právě prodělané
viróze nastupuje hezký pokrok, zejména v řeči.
Ukázky z toho filmu vykreslují noční můru – životy těch
rodičů, kteří musí být úplně zničení...nedovedu si to představit. A utrpení
těch dětí můžeme jen tušit. Jsem přesvědčená, že se trápí. Že to není jen o
tom, že jsou těžce autističtí a mimo.....i autisti mají emoce. A strašně často
to v nich absolutně vře a bublá a oni neví, jak s tím naložit. A tak
přichází meltdowny = afekty, zhroucení.
Okolí vidí jen křičící, případně bouchající dítě. Rodiče
vnímají, že je něco špatně a jdou-li na to dobře, snaží se to pochopit. Dávno
se nezlobí, jen se snaží zůstat klidní. A odhalit příčinu. Což je někdy
prakticky nemožné.
Dnes, když má Kubík afekt, je mi to především a hlavně líto
kvůli němu. Musí mít v hlavě strašný zmatek. A mně bývá líto, že ani po
těch pěti letech jsem nedošla do stavu, že bych mohla většinu situací
předvídat...a umět zklidnit... pořád jsem pozadu. A pořád se učím.
Je dobře, že se o dětech úplňku mluví, je dobře, že to
povědomí narůstá. Z ukázek se musím ale vážně vzpamatovat. A to jsem si na
leccos už zvykla.
Můj obdiv dnes směřuje ke všem těm rodičům. Zatímco já
nezvládnu vidět ten dokument, oni ho žijí se všemi děsy.
Žádné komentáře:
Okomentovat