ROZHOVORY

„Podejki!“

„Homen!“

„Nechej!“

Tolik ukázka synkových častých výroků poslední doby. Zkušený čtenář už si možná přeloží, co tím chlapeček myslí. Nicméně: PODEJ MI (neptejte se mě na důvod té koncovky, když M nemá problém vyslovit), HONEM a to třetí prostě česky NECHEJ, to když my rodičové ohrožujeme jeho něčím nevhodnou činnost:-)

Všechno to jsou součásti našich skromných mini rozhovorů, které si náramně užíváme a za které jsme velmi vděčni. Asi jako za něco, na co se čeká tak pět let.

Za život vedeme miliony rozhovorů. S různými lidmi, na různá témata, v různém prostředí. Čas od času zažijeme takový, který se nám vryje do paměti. Třeba tím, že je první s někým, kdo nás zajímá. Nebo tím, že nás zahřeje vlnou vzájemného přátelství. Tím, že zboří ledy. Může být novou inspirací. Může přinést cokoli. 

Včera jsem takový rozhovor měla. Specifikovat jeho výjimečnost je těžké. Nepřenosné. 

Rozhovor jsem vedla se svým tátou, který mě v životě málokdy chválil. Včera mě taky nechválil. A nebylo proč. Ale poprvé jsem s ním opravdu mluvila o životě. Je potřeba říct, že jsme mluvili skoro hodinu. Už to je jiné. Neměli jsme to tak, že bychom spolu probírali věci. Naše rozhovory se odbývaly v krátkosti. Jako bychom neuměli zůstat spolu sami. 

A včera jsme najednou mluvili a mluvili a já se před ním poprvé v životě cítila opravdu dospělá. A klidná. Bylo to hezké. Možná za tyhle chvíle už může jeho nemoc. Možná ho dobíhá vlastní smrtelnost a možná mu některé věci dochází. Jsem za to vděčná stejně jako za Kubíkovo Homen a podejki....

Dnes, v té apokalypse venku, jsem o něj měla velký strach, protože byl na cestách. Protože už se za volantem moc necítí a jako spousta lidí i on musel vyjet na letních pneumatikách. A hlavou mi běželo, že bych strašně nechtěla, aby ten včerejší rozhovor byl poslední.

Život je příliš krátký na vztek, zahořklost, mlčení. Cokoliv může najednou dostat nálepku POSLEDNÍ. Je dobré si to čas od času připomenout.

Jsem hrozně ráda, že se vrátil v pořádku.