Je předvečer Kubíkova zápisu do školy. Poslední dny jsem
měla mravenčení v břiše, rostoucí nervozitu, nekonečné obavy.
Dnes jsme si s Kubou užili moc hezké odpoledne. Hráli jsme
si, povídali, hodně se smáli a hodně sdíleli. Bylo to úžasné! Takové, jak to
jen může být, když těžší dny pominou a přijde zlepšení a pokrok.
Nervozita mě jaksi opustila. Jakou mávnutím kouzelného
proutku. Protože žádná škola, žádné zkoušky, žádné další nároky systému nejsou tak
důležité jako ten vztah, co spolu máme. Já jako máma a on jako můj syn. Základ
úspěchu a štěstí pro mě tkví v rodině. Přes všechny těžkosti můžu ráda a
šťastně říct, že moje, naše, rodina je bezvadná. Nejlepší, jakou můžu mít.
Autismus neautismus. Ten tam svým způsobem vlastně nehraje roli.
Jsem za to moc ráda.
Žádné komentáře:
Okomentovat