CO FUNGUJE

Když jsme se začínali učit tomu všemu, co terapie pro autistu obnáší, byli jsme totálně zaplavení informacemi. I bez všech těch knih, co máme dneska, bez zdrojů na internetu, bez znalosti zkušeností ostatních auti-rodičů jsme měli pocit, že nevíme, co dřív a jak na to. Teď ten pocit, že nevím, co dřív, mám taky. Na druhou stranu už dokážu rozlišit, co je přednější, na co se zaměřit a hlavně, že je potřeba dítě nepřetížit.

Mezi prvními radami byla jedna univerzální – VIZUALIZUJTE. Jenže co to vlastně znamená? Postupně jsme se učili pracovat s piktogramy, Kuba najížděl na obrázkovou komunikaci VOKS, ale pořád jsme tak úplně nechápali a nedokázali využít sílu obrázků. Jak byl ale postupně zdatnější a zdatnější, otevíraly se nám větší možnosti, jak obrázky využít pro vysvětlení věcí, které verbálně neměl šanci pochopit. Když dokázal složit větný proužek složený z piktogramu JÁ CHCI + danou věc, začali jsme větu používat taky. Začali jsme podmiňovat odměny – třeba jsme poskládali piktogram UKLIDIT POKOJ a za něj dali piktogram ČOKOLÁDA. Jeden by nevěřil, jak rychle dítě tento princip pochopí! Nebo jsme mu tímto způsobem ukázali, kam jdeme. Nafotili jsme jeho oblíbená místa a dokázali mu říct, kam zrovna míříme. Bylo to velké ulehčení, protože na trase k danému místu jsou obvykle další oblíbené zastávky, které bychom normálně bez afektu minout nemohli. Takhle jsme mu neustále venku připomínali, kam míříme, a kupodivu jsme tam došli přímo. Jaká úleva! O několik válení po zemi míň!:-)

A šlo to dál. Když jsme se loni přestěhovali do nového bytu, začali jsme jezdit výtahem. První týdny byl problém oblíbený výtah opustit. Zpravidla jsem ho ven táhla, a pokud jsme potkávali sousedy, nebylo to zrovna nic moc. A tak jsem udělala dva speciální obrázkové postupy složené z fotek a piktogramů – jeden pro jízdu nahoru a jeden pro jízdu dolů. Přivoláme výtah-ve výtahu zmáčkneme nulu-už nic nemačkáme (červené křížky pro zákaz fungují výborně)-vystupujeme. Světe div se, začal se jimi řídit. Natolik si je oblíbil, že jsme je mnohokrát museli vzít i do třídy ve školce. Rozlišoval, který je který, a při odchodu z domu je vyžadoval. Bez toho nešlo odejít. Ale pomohlo to! Časem ho ta „mánie“ přešla a teď už je to s používáním výtahu relativně v normě, i když občas teda se ještě zasekne. Kuba, ne výtah:-)

Poslední dny jsem zase jak Alenka v říši divů. Zase si totiž potvrzujeme, nakolik jsou obrázky pochopitelnější než slova. Začínáme s procesními schématy. Chceme, aby byl samostatný, aby sebeobsluhu zvládal bez potíží a asistence. A tak jsme si po pár týdnech, co konečně začal čůrat na WC a zbavil se přes den plen, troufli na první dvě schémata. Vyrobila jsem jedno na záchod – obrázek po obrázku, jak tam postupovat, a jedno do koupelny na mytí rukou. Neuvěřitelně to funguje. Dříve vyžadoval absolutní asistenci. Dnes, po necelém týdnu se schématy, už na záchodě sám vyskočí na stupínek, svlékne kalhoty a slipečky, posadí se, vyčůrá, oblékne se, spláchne. V koupelně si frajersky vyhrne rukávy, namočí ruce, dá mýdlo, namydlí, spláchne. S utíráním je to těžší, ale celkově je to posun mílovými kroky. Obrázky ho očividně fascinují, kouká na ně, řídí se jimi. Mají velkou moc. A my v nich máme velké zastání. Takže je to pravda – VIZUALIZACE přináší velkou pomoc.

Druhá ze dvou zásadních rad byla o MOTIVACI. Autista potřebuje motivaci, aby leccos udělal. Aby pracoval (=dělal speciální strukturované úkoly). Aby spolupracoval s rodiči, dělal společné činnosti. Chcete-li autistu něčemu naučit, motivujte. Pak dítko překračuje své hranice a dějou se věci! A je to pravda. Zpočátku to bylo o tom – uděláme úkolky, dostaneš křupky. Teď je to o tom – uklidíš si pokoj a půjdeš do vany (Kubík je vodní živel). Anebo to funguje i obráceně – pokud něco nechce, brání se tomu. A aby se ubránil, používá i zoufalé zbraně – například pokusy mluvit! Uvedu příklad. Moje kadeřnice ho chodí stříhat k nám domů. Po několika pokusech, kdy jsme ho v saloně naháněly za urputného řevu, jsme to vzdaly a ochotná kamarádka se jednou za čas staví a jeho vlásky mu zkrátí u nás. Vzteká se méně nebo více, ale hlavně, už se asi dvakrát stalo, že když jsme ho posadili a on ji viděl blížit se s nůžkama, začal vykřikovat spoustu slabik a jejich kombinací, které jsme od něj nikdy neslyšeli. Jakoby se tím svým „jazykem“ snažil říct, ať mu dá pokoj:-) Dělali jsme si legraci, že musí chodit častěji, že ho rozmluvíme. A další důkaz je jen pár dní starý. Kubík je od minulého týdne marod a já teď díky němu taky. Ale co se nestalo – první den začal devětatřicítkama horečkama, takže byl malátný, přímo hořel a taktak držel oči otevřené. Chystala jsem mu Nurofen, ať už může jít spát a lék v klidu působit. Podíval se, co nesu, pochopil a naprosto rezolutně i s vrtěním hlavy na mě spustil „Ne ne ne ne ne!“ Druhý den se opakovalo totéž. Pak rezignoval a už se to nestalo, ale ta reakce prostě nebyla náhodná. Někde to v něm je. Dokonce naší terapeutce jednou řekl zřetelné AHOJ. Když mi to řekla, měla jsem chuť jít okamžitě na panáka. Údajně třídu překvapila svou návštěvou v tělocvičně, Kubu pozdravila a ten se zřejmě zapomněl, že vlastně nemluví, a docela normálně jí odpověděl!

To jsou věci. Těším se, že se zas někdy zapomene:-)