Dneska jsem měla skvělý pocit. Vedla jsem Kubu do školky a
on, jak tak se mnou šel ruku v ruce, se na mě podíval a usmál se. Jen tak.
Ještě předtím doma se mi natahoval do náruče, aby se pomazlil. A ať už to
působí jakkoli, teprve teď, čtyři roky od jeho narození, se cítím jako MÁMA.
Přišlo to najednou – jako bych se probudila ze zlého snu!
Nemá to vypadat jako výplod choré mysli neurotické matky, které to teprve teď
došlo. Tohle je nával pocitů, které jsem dlouho nezažívala. Těšila se na ně,
ale nepřicházely.
Jasně, Kubu jsem kojila, pečovala o něj a jako miminko se
choval poměrně normálně. Chovala jsem ho a cítila tu lásku, která přichází s mateřstvím.
Sice se tolik nedíval do očí, ale jinak jsem nic zvláštního nepozorovala.
Opravdový zlom, který přišel po prvních narozeninách, ten nepopiratelný regres,
konec žvatlání, kontaktu, zájmu o okolní svět, ten všechno změnil. Nechtěla
jsem si to hned přiznat, to svému muži vděčím za to, jak brzy jsme se synovou
jinakostí začali bojovat. O tom ale psát nechci. Proč jsem se teda necítila
tolik jako máma?
Kubík po prvním roce už nevyžadoval mazlení. Nepotřeboval
mou náruč, nebyla tím prostředkem, jak ho utišit, tak, jak to běžně bývá.
Neslyšel nás, měl už svoje uši zavřené. Nevnímal naše snahy si s ním hrát,
komunikovat, bylo mu to tak jedno! Jako kdybyste mluvili do zdi. Nedá se popsat
ten pocit marnosti a zoufalství, který jsem cítila. Nic nefungovalo. Jako by se
celý svět zastavil a já jen intenzivně prožívala dennodenní bolest a nechápala,
co se děje. Prostě nepřicházela zpětná vazba. Kubík nereagoval, nepotřeboval
být s nikým, ani s námi jako rodiči. Neměl ani potřebu jíst, odmala
jsme s tímto bojovali. Jeho dětský svět byl tak jiný. Hrál si s věcmi,
co nebyly hračky. V IKEA se nehrnul do dětských pokojíků, zajímaly ho
skutečné „dospělácké“ věci. Neúnavně točil kulatými věcmi. Zručnost, kterou si
v tom vypěstoval, neměl nikdo z nás dospělých šanci dohnat. Když jsme ho
poprvé nechali na noc u babičky a dědy, bylo mu rok a půl. Vrátili jsme se, on
nás uviděl ve dveřích, prostě nás jen zaregistroval a dál si šel za svým.
Nekonalo se žádné běžení do náruče, žádný poprask, žádné radostné výskání.
Od dvou let s ním pracujeme. Učíme ho komunikovat
alternativním způsobem, učíme ho sebeobsluze, sociálním návykům. Učíme ho
rozpoznávat členy rodiny, motivujeme ho ke kontaktu, k zájmu, vtahujeme ho
do svého světa z toho jeho. Necháváme mu prostor se nasytit a autisticky
blbnout, ale hrozně moc ho táhneme k sobě.
A teď jsou mu čtyři pryč. A konečně to přichází. Je velmi kontaktní,
veselý a všechno ho zajímá. Je zvídavý a díky (konečně) rozvinuté nápodobě se
už lépe učí spoustu věcí. Reaguje na řadu pokynů, lépe rozumí verbální řeči.
Ale hlavně – já už opravdu cítím a vidím zpětnou vazbu. Cítím, co jsem dlouho
necítila. Když ho něco zabolí, přijde si „postěžovat“, nechá se utišit v náruči
a rád. Často se nás dotýká, mazlí se s námi, blbne s námi. Jen zřídka
si hraje sám. Zase začal hodně žvatlat. Nechce usínat sám. Rád a hodně jí.
Prostě ze všech možných věcí cítím, že mě má rád. Že mě potřebuje. Teď teprve opravdu
cítím tu vzájemnost. Cítím, že jsem MÁMA. A to je něco!!!:-)
Žádné komentáře:
Okomentovat