MUZIKOTERAPIE

Jsem extrémně unavená. Strašně moc. Sluníčko, koupání, starání se o dítko vysiluje. A dnešní odpolední zážitek mě dorazil. A mně nedá, abych se o něj ještě teď v mátožném stavu šílené únavy nepodělila.

On ten zážitek byl tak nějak psychicky náročný. A jak se spojí vyčerpanost fyzická a psychická, tak je hotovo. Aspoň u mě. Absolvovali jsme totiž první návštěvu Kubovy budoucí muzikoterapeutky. Zkušenost to byla zajímavá, a ač mělo jít o úvodní seznamování a konzultaci, moc jsme toho nenamluvili.

Dorazila víla. Jinak ji neumím popsat. I přes četné tetování, které koukalo zpod letního oblečení. Ve vlasech měla květinu a mlčenlivý úvod prolomila slovy „Teď se na Kubu ladím…“ – ovšem to až po mé otázce, co bude probíhat a jak se domluvíme…nějak mi totiž to mlčení nedalo. Odpovědí mě ale docela odradila od dalších snah a pak už jsme s mým mužem v podstatě jen pozorovali. O seznamování totiž šlo, ale hlavně o to její s naším synem. Byli jako kočka a myš. Dráždila ho, provokovala, ale zároveň mu poskytovala čas. Trpělivě zkoušela navazovat kontakt, ke konci se jí to myslím tak napůl podařilo. Což se na první setkání dá docela ocenit. Zvlášť, když mu nedovolila, co chtěl nejvíc – přivlastnit si její hudební nástroje.

Jeho bystrý sluch totiž hned po příchodu zaznamenal mírné zvonění v její tašce. Těch pár nástrojů, co tam měla, se pohybem rozeznělo a Kuba šel hlava nehlava do její tašky. A vypukl urputný boj o všechno, co měla, ale hlavně o to, ať mu to prostě všechno nechá. Zkoušela to všelijak. Jednu mu nechat, druhou vzít. Vyměnit něco za něco. Laškovala s ním. A ten náš chytrák byl tak mazaný, že jeden z nástrojů vzal a uklidil ho (!) do naší skříňky v obýváku. Byl to opravdový boj o kořist. Hlídal její ruce, ať mu něco nevezme, dokonce použil manželovy ruce jako nástroj k tomu, aby ji odháněl…neuvěřitelné věci se tu děly. Vztekal se a zlobil, vše chtěl pro sebe naprosto neústupným způsobem, který mu až tak vlastní není. Jakoby cítil, že se na něj „něco zkouší“, jakoby cítil změnu ve vzduchu. Byl zvláštně nesvůj a zároveň vším zaujatý. Říkala jsem si, to nepůjde, moc ho zkouší, moc ho zlobí, přehoupne se to přes pomyslnou mez a on ji nebude chtít znát. A pak se to zlomilo. Vytáhla trumf. Flétnu.

Jakub si ji vzal, a světe div se, hrál na ni! Foukal jako o život. Ti, co ho znají, se diví, jelikož náš chlapeček zásadně fouká nosem (zejména na svíčky) a foukat například do bublifuku nebo do balonku ho nepřimějeme. Tváří se, že má k této činnosti odpor. A najednou pískal a pískal a tetelil se radostí. Ostatní nástroje pustil ze zřetele a užíval si flétnu. A v tu chvíli nastoupila víla. Začala se k němu přibližovat. Pomalu, opatrně. Jeho hru doprovázela bubnováním na polštáře. Sedla si blíž k němu. Nevadilo mu to. Imitovala jeho pohyby, blbnula s ním. Dotýkala se ho, dokonce se dotýkala i té flétny a on najednou nejančil. Mluvila s ním jeho velrybáčtinou, smála se, když se smál on. A on jí odpovídal ještě větším chechtáním a radostí. A najednou to bylo o mnoho lepší. Tančila kolem něj, provokovala ho, ale on zůstal klidný. Těžko ty tanečky popsat, byli vážně jako kočka a myš. Nějaká chemie se ale mezi nimi děla. Ještě se neumím docela rozhodnout, jak moc pozitivní nebo negativní byla, ale bylo velmi zajímavé to sledovat.

Kromě smutku (a řevu) při loučení s flétnou už vše proběhlo v klidu. A brzy to zkusíme znovu. Ještě pořád to sice zpracovávám, nevím, nakolik mu terapeutka „sedla“, ale vím jistě, že to je nový impuls, který stojí za pokus. A o prázdninách se takové impulsy hodí. Tak uvidíme, co z toho bude. Pocity mám zvláštně smíšené, ale jisté je, že ta paní to s autisty umí…zvláštně, po svém, ale má to v sobě. Tak to snad bude dobré. A pokračování…příště:-)