ČAS

Zastavil se čas...?

Ne, nezastavil. Ale průběh dnešního dne v porovnání s uplynulými dny, nebo spíš týdny, byl tak klidný a plynulý jako dávno ne. Zvykla bych si.

Kuba onemocněl. Asi nějaká viróza, nic mu není, jen mu lítají teploty. Vypadá to úplně stejně jako jeho poslední předvánoční viróza, a tak zůstávám docela klidná. Snižujeme teplotu, hrajeme si, odpočíváme. Na všechno je čas. Je čas v klidu vařit kávu, pomalu snídat. Je čas vařit oběd, na který máme zrovna chuť. Je čas si hrát bez ohledu na práci kolem. Je čas mluvit, zpívat, blbnout. Takhle by to mělo být pořád.

Stále se snažím držet jakousi laťku práceschopnosti. Nepolevit. Měla jsem obavu, že Kubík moc pracovat nebude, když je nemocný. Tentokrát ho ale (minimálně zatím) ta fyzická nepohoda nijak zvlášť neobtěžuje a neblokuje jeho dovednosti nijak výrazně. A tak se mi dnes podařilo vpravit do celého dne docela dost úkolů. Úspěšně.

Kubík kreslil. Kreslil tátu, dům, auto...kreslil hvězdičku, sluníčko... Na to, že nikdy kreslení nevyhledával, a podle mě ani moc netrénoval, to je super výkon. Hrozně mě to dojalo a těší mě, že už to vypadá jako kresby aspoň trochu věrné reálu. A tak se chlubím....

Na autíka bez vztahu ke kreslení...fakt dobrý!

Kubík mluvil. Popisoval, komentoval. Výslovnost je slabá, ale zná tolik slov! Jen je vypilovat..

Vtipkoval, laškoval, tulil se. Nezlobil, poslouchal. A pozor – vrchol dne (hned po kreslení:-) – zvládl zapnout se mnou pračku na program JINÝ než obvyklý. Může to působit všelijak, ale zapnout něco jiného než eko program na 7 kg byl dost velký problém. Rituály a rutina – to je jistota. A dnes to zvládnul. A dokonce bez slz. Jsou to ty drobné úspěchy, které mě tak těší.

Přišli jsme sice o krásný slunečný den a trčeli celý den doma, ale bylo to opravdu fajn. Věci plynuly tak pěkně a v míru, že mi až proběhla hlavou i myšlenka, jestli to takhle prostě nemá být...u autíků... Máma doma, energie dobrá, čas na spoustu věcí.... Myšlenku sice rychle zaháním a uvědomuju si, že to JÁ bych nebyla šťastná, když bych se vrátila zpět do asociálního života před nástupem do práce, a tudíž JÁ bych moc dobré energie nešířila...ale kdo ví. Neplánuju, neřeším. Víc než kdy dřív ale myslívám na to, že co se má stát, se stane. A je to osvobozující přístup.

A těším se. Třeba že zítra vyrobím metr, na kterém budem odstříhávat dny do oslavy narozenin. Zbývá sice měsíc, ale i tak – nová lekce v orientaci v čase nebude na škodu.

Těším se prostě na to nespěchání. To je prostě luxus, který si teď musím užít!