ZÁPIS

Právě jsem dočetla blogový příspěvek Marušky Doležalové o tom, jak by ráda psala, ale že jaksi nemá potřebu a že to prostě nejde. Ó jak já tomu rozumím. Říkala jsem si, že budu psát častěji, opravdu jsem chtěla, a nakonec jsem zase ráda, že píšu jednou za týden. Je toho moc, co musím zvládat, a tím pádem nestíhám, ale pravdou je, že prostě není pokaždé o čem psát. Často si říkám, že jsem měla psát mnohem dřív, když to všechno se synem bylo těžší a má dušička trpěla mnohem víc. Ale to už je pryč, prostě je to tak, jak to je.

Nicméně už tři dny něco napsat chci. A ani v jednom z těch dnů se ta chuť to napsat nezmenšila. Protože Kuba bude mít v březnu šest let, i my jsme byli u zápisu do školy. A zážitek to byl tak jedinečný, že se z toho stále nemůžu otřepat.

Předně – byla jsem tam i s kamarádkou bez našich dětí. Bylo nám řečeno, že doporučení k odkladu vydané SPC je dostačující a že stačí toto plus lékařské zprávy doručit zástupkyni ředitele. Jinými slovy formalita. Ostatně jsme to už řešily na stejné škole v den otevřených dveří a místní výchovná poradkyně nám tento postup doporučila sama. A tak jsme s lehkostí obešly kilometrovou frontu dětí a rodičů a mířili si to přímo k zástupkyni. Tu jsme nezastihly. Ředitelku ano – a tím to začalo.

Po stručné úvodní větě, s čím že přicházíme, se na nás dívala, jako bychom odněkud spadly. Jako by naše představa byla úplně mimo. Nicméně pozvala nás dál a hned v úvodu sdělila, že stejně musíme ke kolegům pro zápisní lístky. Neboli do té kilometrové fronty. Kamarádka se jí zeptala, jestli to jako myslí fakt do té fronty, načež teda milostivě připustila, že by nás mohla zapsat rovnou ona. Uf, první úleva. Neochota byla zjevná, ale co. Říkala jsem si, že to přežiju, že nás aspoň nenutí čekat. 

Následoval hodinový boj se systémem. Nepřeháním. Tu špatné datum, tu chybějící informace, tu něco jiného. Několik mnoho verzí tisku. Proložené různými řečmi. 

Řeči byly třeba trochu omluvné. Ale jen trochu... „Víte, máme nový systém. Teď mi to háže chybu... no... a právě proto to řeší kolegové, kteří k tomu byli proškoleni. Tam ve třídě. Jenže VY JSTE NECHTĚLY ČEKAT VE FRONTĚ.“

Řeči útočné. „No nezlobte se, ale je to trochu zvláštní, že přijdete zapsat dítě, a já ho ani nevidím. To se mi snad ještě nestalo, že si takhle maminka přijde zapsat...a ještě dvě..! No nezlobte se nezdá se vám to trochu nestandardní?“ Bránila jsem se, že jsem zákonný zástupce a mám potřebné dokumenty. Jako bych nic neřekla. Bránily jsme se, že takto nám to bylo řečeno i jejich výchovnou poradkyní. Nanic. Nakonec přišlo mizerné a neochotné „No ano, vím, dítě nemusí být přítomno...“, ovšem doprovázeno vypracovaným sarkastickým úsměvem určeným pro ty největší losery.

Řeči laika. Na škole, která to s integrací opravdu umí.  

Ředitelka: A proč jste děti nevzaly s sebou? Ochudily jste je o zážitek, dárečky...? Jen tak by si zkusily nějaký úkol...? Není to škoda?

Kamarádka: Víte, nejde o ochuzení. Třeba dcera by nepochopila, že škola nezačíná už za týden. Nepochopila by tu časovou osu. Byl by to problém.

Ředitelka: MYSLÍTE, že by to tak bylo? (neboli Trochu přeháníte, matko)

Já se o vysvětlování ani nesnažila. Třeba bych jí musela říct, že v prvé řadě by byl Kubík ochoten čekat tak pět minut. Hned potom, že úkoly jejich by ho stoprocentně nezajímaly. Stačí, že občas snese ty ve školce nebo doma. A pak, že odměna, není-li to jedna z několika prověřených, je totálně nanic. Nabízejí lízátko? Nejí. Tvrdý bonbon? Nejí. Obrázky? Ty už vůbec neřeší. Tuším, že s dárečky by je stejně poslal do háje. Ale..možná ho jen chci ochudit, kdo ví:-)

Ještě k tomu nám oběma chyběl dokument. „Ne, doporučení z SPC vám nestačí. Musí být druhý dokument. Máte psychologické zprávy? Výborně. Není v nich napsáno výslovně DOPORUČUJI ODKLAD ŠKOLNÍ DOCHÁZKY? Tak to ne. Čili takzvaně přerušíme řízení o zápisu, dokud dokument nedodáte.“

Proložila to navíc řečmi o asistentech. Aby nám jako rodičům „citlivě“ sdělila, že asistenti jsou většinou...cituji: „rychlokvašky, které sedí doma, narychlo si udělají nějaký kurz a jdou dělat k dětem“. Ano, rodiče hendikepovaných dětí zřejmě potřebují naložit na bedra ještě víc starostí.

Po hodině ponížení a čekání jsme vypadly, abychom uvolnily cestu místní kabelovce, která točila o zápisu prvňáčků. Paní ředitelka nasadila profesionální úsměv lidumila a jala se prezentovat.

Já i kamarádka jsme napnuly síly a druhý dokument od lékaře sehnaly hned na druhý den. Zatímco ona ho přinesla dopoledne a ředitelka s ní vstřícně proklábosila hodinu, já jsem se trefila hůř. Popíjela kávu se zástupkyní, přičemž jsem ji s tím přišla otravovat JÁ. Ta nepříjemnější ze dvou. Na povýšené jednání jsem totiž alergická. Ale i tak jsem se velmi ovládala, chci přece Kubu zapsat!!! A není dobré dělat si peklo. Nicméně mé velké rozhořčení bylo den předtím očividně znát.

„Hmmm...dobře...počkáte si na usnesení? (Neboli potvrzení o odkladu).

„Ano.“

„Tak si počkejte...ehm... (sedám si ke stejnému stolu jako den předem)...počkejte si NA CHODBĚ.“ 

A tak potupně dělám dalších pět kroků, sedím hned za dveřmi její doširoka otevřené kanceláře a čekám jako malý harant, co má průšvih. Za pět minut můžu jít milostivě dovnitř, ať to podepíšu.

Vylezla jsem ze školy a přemýšlela, jestli vůbec chci, aby tam Kuba nastoupil. Ale co, ředitelka je jedna věc a učitelka a asistentky druhá. A kdoví co bude za rok. Třeba nebude mít řeč a porozumění natolik dobré, aby šel na běžnou školu. A tak se tím netrápím. Jen opravdu upřímně žasnu nad tím, co s člověkem udělá pedagogická praxe a titul RNDr. No co, udělá z člověka prostě KRÁVU. 

Tak. A teď se mi ulevilo:-)