Nejzáludnější a nejzákeřnější projev diagnózy dětský
autismus zní: Regres přichází kdykoliv, bez varování, nečekaně.
A tak ho tu máme. Ten regres. Včera nám autismus vyměnil
syna za jakéhosi mimozemšťana za sklem. Křičel, byl hysterický a absolutně
netečný. Nezvládal základní věci. Nechtěl jít na záchod, mýt si zuby, pít, nic.
Slunečný sobotní den se proměnil v trápení. Snažili jsme se ho po týdnu
nemoci rozptýlit návštěvou babičky a dědy. Návštěva byla celkem obstojná, Kuba
tolik nešílel, ale ani nekomunikoval. Babi a dědu zato pravděpodobně dokázal
opět překvapit. Myslím, že jsou z toho ještě teď divní.
Po návratu domů jsem měla ten nerozum, že jsem mu chtěla
ostříhat nehty na nohou. Nemá to rád, ale vždy to nějak zvládneme. Tentokrát
jsme to nezvládli. Zato jsem dostala parádní facku a z Kubíkova křiku mi
mohly prasknout bubínky. A sousedům určitě taky.
Je velmi bolestné i pro vás jako pro rodiče, když děláte
běžnou věc, a hlavně nutnou, ale vaše dítě to BOLÍ. Když češeme vlasy, musíme
počítat jen do 10 a pak přestat česat. Nehty se stříhají za částečného křiku a
částečné rezignace, kdy nožka konečně povolí. Vlasy se stříhají za
křikudomorkukostí. V pevném objetí nás obou a pevných nervech naší
kadeřnice, která zpravidla odchází dostříhaná na prstech. Občas je problém jít po
ránu na záchod. Poslední dobou je i čištění zubů k vzteku. Jídlem synka
často prostě obtěžujeme. A to nemluvím o nějakých pokusech ho přimět ochutnat
nové věci. Jsou stejně většinou neúspěšné.
Včera jsem se z toho všeho skutečně zhroutila. S vidinou,
že všechno bude už vždycky jenom těžké, jsem usnula. Synkův ranní výraz ve
tváři mě nijak nepřesvědčil o opaku.
Ale přesto jsem se zvedla. Protože mám vedle sebe muže,
který to nevzdal a i přes zjevný regres dál šířil dobrou náladu a pozitivismus.
Včera si u mě teda ani neškrtnul, bylo to moc čerstvé. Dnes to ale začalo
zabírat. Nevím, kde se to v něm vzalo. Dnes dokázal rozesmát i synka a
nakonec i mě. Věci byly najednou veselejší a Kubík začal reagovat lépe.
A pak jsme si troufli. Jeli jsme společně do IKEA, což se v časech
regresu může jevit jako čiré bláznovství. Muž běhal mezi regály a vybíral, já
hlídala synka. Prostě jsem mu byla nablízku a zůstala jsem klidná. A on se nám
opravdu odměnil. Snad že jsme ho vzali na výlet, snad že jsme na něj dnes nijak
netlačili, prostě tam byl hodný. Po návratu snad i více komunikoval.
Možná to nebude tak zlé. Možná se to zvedne dřív a regres
nebude příliš trvat. Běh událostí mi každopádně znovu připomenul, že i když
přijde, je důležité se z toho hned nesypat. Já měla štěstí, že to za mě
zvládnul muž. Dítě je, ať chcete nebo nechcete, na vás napojené a vaše vnitřní
nepohoda je pak i jeho nepohoda. Tlouct do hlavy si tu musím a připomínat. Ale
jsem jenom člověk a chci se na to dívat tak, že včera vyplavené potoky slz mi
zase někde uvolnily přetlak a mně se půjde dál lehčeji.
Žádné komentáře:
Okomentovat