Tak jsem si tu minule lebedila, jak už nemyslím na ten
autismus. A jak to tak bývá, hned druhý den mě klepl přes prsty. Tedy autismus.
Kuba mi rovnou vyšil několik pohlavků. Ani jsem nevěděla proč. Prostě vstanul a
všechno bylo špatně. A já po něm navíc chtěla, aby šel po ránu čurat. No. Tak
jsem to chytla.
Hned další den si ten svůj auti mód podpořil malým zraněným.
Přes noc se počural a vzniklá opruzenina na noze ho celou sobotu mravně
dráždila. Hned potom si spálil ret o koberec. Prostě při pádu zapomněl ruce za
zády. Buďme rádi, taky to mohlo dopadnout hůř.
A tohle stačí. Divná nálada, nějaká ta bolístka. A hned je
všechno jinak. Ani pracovat nechce. Vzteká se, ječí, nechce nám rozumět. Zase
se nám trochu ztrácí.
Dnes jsme navíc absolvovali rozhovor na téma autismus –
srovnávání se s diagnózou. Čistě ze studijních účelů. A tak je tu autismus
zpátky a na plné pecky. Ale k něčemu to bylo. Když člověk hodnotí všechno
zpětně od sdělení diagnózy, probírá se svými pocity bývalými i
současnými...chtě nechtě trochu zabilancuje. A ten výsledek, jak ho cítím já,
se mi líbí. Ušli jsme za ty bezmála čtyři roky velmi dlouhou a složitou cestu.
A ta složitost určitě ještě ani zdaleka nekončí. Ale cítím, že jsme udělali
vždy to nejlepší, co jsme uměli. Že jsme dělali, co jsme mohli a víc to nešlo. Já
i můj muž.
To vědomí mě hrozně uklidňuje. Že nemusím litovat, vinit se,
zpytovat svědomí. Se svou snahou a prací na tom všem už jsme nemohli dál nebo
víc.
A je mi trochu líto, že jeho dobré období zase slábne. Už
ale zase vím, že znovu přijde. A že odvrátit ho od toho slabšího období stejně
nemůžu. Stejně jako mu nemůžu stát věčně za zadkem a zabránit každému
karambolu. Takže si beru oddychový čas. Vědomě, dobrovolně. Teď mi půjde o to
přežít ten jeden z mnoha pádů, vyhnout se co nejvíc afektům, nehádat se.
Prostě jen vedle sebe existovat s láskou a v klidu. A nemůžu říct, že
jen to „existování s láskou a v klidu“ je vždycky jednoduché zařídit.
Srovnám si, co dalšího ho chci naučit, jaké úkoly vyrobit.
A pak přijde ten čas a on na tom bude líp a zase to všechno
spustíme. Budeme pracovat, komunikovat a mít uši otevřené. Protože je to prostě
trošku pomalejší chlapeček, co jen potřebuje trochu víc pomoci v našem světě.
Tak jako teď, ve svém auti-zmatku, jen potřebuje bezpečí – klid a lásku. Mám
velkou radost a cítím úlevu, že už to všechno dokážu docela dobře dešifrovat.
Ale že k tomu vedla cesta!
Žádné komentáře:
Okomentovat