NAPOJENÍ

Trvalo to několik dlouhých týdnů, kdy mě syn docela intenzivně odmítal. Nevím, co se stalo, ale období mužů bylo nekonečné a mě přepadával stále více pocit, že už to s Jakubem vůbec neumím. Asi je to logické. Moje role je role „zlé mámy“. Máma zakazuje spoustu věcí, leccos nedovolí. Je důsledná a přísná. O víkendu a někdy i přes týden přináší řízenou práci – výtvarku, logické úkoly, grafomotoriku... Neboli neustále něco vyžaduje, co nebývá po chuti. Taky vyžaduje časté logopedické opakování. Občas teda něco prima uvaří nebo koupí pro radost, ale legrace, ta je prostě s tatínkem. Jakkoli se máma snaží, na tatínka nemá. A tak tatínek přichází z práce a Kubík věrně a radostně skáče do náruče, přičemž máma se může jít v tu ránu bodnout…

Zní to asi hodně příšerně, ale až tak přehnané to opravdu není. Nebyla jsem nějak „v kurzu“. Nemyslím, že období mužů skončilo. Ale myslím, že dnes mě Kubík tak nějak znovu přijal. Konečně přišel pocit „napojení“. Takhle k večeru jsem mu ukázala obrázky značek aut a obrázky cest, které jsem mu vytiskla. Asi pochopil, že to je tedy opravdu má zásluha a velmi nečekaně si zvolil MĚ, abych si s ním šla hrát. A světe div se, celých čtyřicet minut jsme se spolu náramně bavili. S autama, hasičskou stanicí. Laškovali jsme, lechtali se, smáli. Po jaké době!!! Taky bych mohla být skeptik a svést to na jeho empatii a pochopení směrem k tatínkovi. Tomu totiž není dobře, a jelikož byl tou dobou pod dekou na gauči, Kubík si taky mohl říct, že ho ušetří a vyzval mne.

Ať je to, jak je to, těch čtyřicet minut bylo důležitých. A krásných. Na závěr se pomazlil, šel se mnou vzorně do koupelny, nechal se vysprchovat a po večerním mlíčku uložit. Bez bojů, protestů, které jsou jinak na denním pořádku. Jaký klid v duši toto přináší… Takový klid a pohodu ale nemám zdaleka pořád. S emocemi to u nás bývá jako na houpačce. A díky období mužů jsem se teď houpala poměrně intenzivně.

Zrovna dnes jsem kolegyni v práci povídala, jak Kubovi řada emocí není vůbec vlastní. Že třeba zpravidla necítí stesk. Prostě až se objevíme, tak se objevíme. Je to sice poměrně praktické a prarodiče jsou určitě rádi, že jim vnouček nebrečí do polštáře po rodičích, ale taky je z toho jaksi smutno. Byla doba, kdy jsme s Davidem váhali, zda nás má syn rád, nebo je na nás prostě zvyklý jako na své opatrovníky. Tahle otázka opravdu u autistů není úplně od věci. Dneska už víme, že nás má syn rád, opravdu rád. Musela jsem si to poslední dobou hodně připomínat. Teď je mi zase lépe. Ale potřebuju všem rodičům zdravých dětí říct… BUĎTE RÁDI, ŽE VÁS DÍTĚ NECHCE NECHAT ODEJÍT. ŽE PLÁČE STESKEM PO TÁTOVI, CO JE TŘEBA NA SLUŽEBNÍ CESTĚ. ŽE KDYŽ PLÁČETE VY, NESMĚJE SE TOMU, ALE PLÁČE S VÁMI, JE MU TO LÍTO. ŽE VÁM ZPRAVIDLA VRACÍ ÚSMĚV. ŽE ROZUMÍ SITUACÍM, ŽE ROZEZNÁ, JAK SE KDO CÍTÍ. ŽE JEHO EMOCE JSOU V POŘÁDKU.