Někdy už toho mám dost. Už se mi
nechce řešit ty stále stejné věci. Afekty (mnohdy vrcholící třísknutím o zem),
odmítání jídla, paličatost neznající mezí, návštěvy všech těch odborných
lékařů, omezování času stráveného na tabletu, nemožnost mít chvilku pro sebe
nebo na domácí práce, protože když dítě nespí, tak vyžaduje permanentní
asistenci, protože si zkrátka nezahraje sám... Už nechci myslet na to, že
nemůžu jít určitou trasou, protože tam je taková nástraha a tam zase jiná.
Chtěla bych chvilku nic neřešit. Respektive řešit jen běžné věci. Nezamýšlet se
nad dosahem toho, jak vychovávám dítě. Nechci přemýšlet, jaká rizika přináší
nevymezené hranice, neboli jak zlé to bude, když něco nepodchytíme včas. Nechci
chvilku myslet na to, že s Kubou musím pracovat, že zas nebude chtít, a že
ho budu muset namotivovat. Musíme cvičit logopedii, konečně jsme ji zahájili. Jenže
Kubovi se doma pracovat nechce. Tak ho do toho tlačím, motivuju odměnami a
pořád po něm něco chci. A on teď hrozně bojkotuje. Všechno, co zkoušíme. Má zas
často zavřené uši, nic nám nedá zadarmo a stále ho občas musíme zvládat fyzicky,
neboli přeprat, když se brání věcem, jako je umytí rukou, sprcha, převlékání a
co já vím, co ještě. Teď má 16kg. Ale co později?
Tohle mi pořád jede v hlavě.
Myslím, že večer padám únavou, která je z velké části hlavně psychická. Závidím
všem těm, co řešívají jen občasné zlobení nebo vybíravost v jídle. Nebo
to, že jejich dcera chce chodit jen v růžové. Nebo že se zamazala.
Jenže to nebudu umět dělat jinak,
vím to. Pokud mě nedostane vyhoření, tak budu dělat stále všechno naplno.
Neuměla bych to nedělat, když vím, že přesně tohle všechno posouvá Kubíka
vpřed. Že díky tomu je tam, kde je. Prostě už jsem taková. Perfekcionistka a
pracant.
Dnes jsme třeba absolvovali
návštěvu u psycholožky. Jak taková akce vypadá? Nejdříve nemůžeme opustit byt
bez dvou krabiček od sirek. Prázdných, samozřejmě. Kuba má rád krabice a dózy
všeho druhu a tohle je aktuálně nejnovější objev. A tak jdeme, samozřejmě tak
tak na domluvený čas, jelikož čekání bývá problém. Už v domě Kuba brzdí.
Jdeme pěšky, a protože se rozsvěcují světla na mezipatrech, musíme vždy počkat,
až zas samy zhasnou. Pak Kubíka táhnu za sebou celou tu půlhodinku, protože se
potřebuje rozhlížet na všechny světové strany a všechno ho zajímá. Asi je na
nás zajímavý pohled, když vedu dítě a to dítě si nese sirky.
Když konečně padesát metrů před
námi uvidí to, kam jdeme, přidá. Chodí tam rád. Mají tam totiž fajn hračky.
Chodí tam tak rád, že vyběhne schody, aktivně a rychle se svleče a už se dobývá
do kanceláře psycholožky, neschopen déle než tři vteřiny čekat... Paní
psycholožka chápe, okamžitě nás přijímá. Kuba si nadšeně hraje. Já s paní psycholožkou
probírám pokroky a změny poslední doby. Najednou si Kuba svléká kalhoty. Říkám
si, asi chce na WC. Tak jdeme. Tam mě vztekle otočí, že to teda ne. Takže mu
bylo za A/ horko, za B/ ho zlobily kšandy. Takže zůstává a hraje si jen v triku
a slipech.
A začínáme ho „testovat“. Nejdřív
po něm chceme postavit komín z kostek. Jakmile se paní doktorka přibližuje
do jeho „herní zóny“ a o stavbu ho žádá, vypukne v hysterii a zuřivě ji
vyhazuje. Zklidní se, až když se stáhne o další pomalu metr zpátky. No,
povídáme a povídáme a najednou staví komín. Dobrý. Bod pro něj. Přichází
aktivita třídění do skupin. Nechce pracovat. Zoufale tahám brumíka. Toho chce.
A tak mu říkám „nejdřív práce, pak brumík“. A tak pracuje. Perfektně. Tak ho to
zaujme, že zapomíná na brumíka a dělá třetí úkol. Ten je těžší a tak to
prokládá vztekem, že mu to nejde. Nakonec se i toto s naší pomocí daří a
náš čas práce je u konce. Sezení má totiž pouhých 50 minut. Pokračování příště.
Kubík dostává svou odměnu a k mému štěstí je toto extra drolivý kousek,
takže půl brumíka končí na krásném světlém koberci. Likviduji škody, jak to
jenom jde, zároveň nutím prcka uklízet hračky, což nechce. Paní psycholožka se
omlouvá, že už musí jít k dalšímu klientovi a nechává nás v místnosti
samotné. Expresní rychlostí uklízím hračky za Kubu, ještě rychleji ho oblékám a
v chodbičce dvakrát jeden metr, kde už čekají další tři lidé, se obouváme
a oblékáme bundy. Už v tu chvíli se potím... Následuje úprk do školky, aby
si užil Halloween a nepřišel o něj.
Já odcházím na zaslouženou kávu do
kavárny a přemýšlím, co s nadměrných množstvím volna (do práce už nejdu).
Většinu času ale jen tupě zírám a přemýšlím maximálně o tom, že to jsou teda
věci, když polovinu osazenstva kavárny tvoří DĚTI ve věku 15 let, poroučí si
latte a tiramisu a tváří se světácky.
Nakonec se nezvykle flákám a
courám bezcílně po městě, marně vymýšlím vánoční dárky a neudělám zhola nic.
Jen tento příspěvek na blog. Ale co, má to terapeutické účinky:-) A konečně
jsem chvilku nepracovala!:-)
Žádné komentáře:
Okomentovat