Prožívám krizi. Valí se na mě povinnosti ze všech stran a
extrémní honička v práci i doma si začíná vybírat svou daň. Počáteční elán
a energie vyplývající z faktu, že opět pracuju, tak trochu pominuli a já
jsem se octnula ve dnech permanentního stresu. Jsem perfekcionista a věci neumím
ani úplně odkládat, čímž si teď spíš škodím, jsem si toho vědoma, ale to je tak
asi všechno, co s tím zmůžu.
V pátek jsem dorazila domů jako troska,
u ranní sobotní kávy jsem slzela jak želva, jen co se mě můj muž zeptal, co mi
teda vlastně je... A jelikož tušil rozsah škod na mé duši, chytře a pohotově domluvil
hlídání na večer. Byť to bylo až po uspání, tedy nejdřív od deváté večer, kdy
se už normálně cítím na pelech, bylo to volno. Nařízený odpočinek po obědě jsem
splnila, abych teda byla na večer fit a nezívala u prvního drinku, jak je
bohužel u mě už normální.
Na náladě mi ale stejně vůbec nepřidávalo, že období mužů
stále pokračuje, a to s takovým odmítáním mě jako mámy, že to až pěkné
není. Zato můj drahý si pro svou vytíženost s prckem nemůže pomalu ani
odskočit. Asi jsem to podpořila i tím, že jsem Kubovi naservírovala hned v sobotu
dopoledne práci – několik úkolků plus cvičení z logopedie. Sice ho baví
zkoušet mluvit, ale když ON chce. Takže jsem se vrátila v čase zpátky a
zatímco před pár týdny pracoval radostně a dobrovolně, tentokrát jsem zaujala
taktiku z počátků naší práce - motivaci. Kinder vajíčko se na něj radostně
smálo, zatímco on teda ochotně makal, aby už to měl za sebou a mohl si to
rozbalit.
Den plynul a u mě se střídaly nálady jak na houpačce. Jak to
tak ale bývá, zlom přichází, když to nečekám. K večeru si Kubík po
několikáté ten den otevřel svou knihu s básničkama a písničkama v piktogramech.
Je to milé a asi to i vypadá docela komicky, ale všechny nás to tak nějak baví.
Kuba prstíkem ukazuje piktogramy a určuje tempo jak dirigent a my s mužem na
střídačku čteme a zpíváme. Ovšem včera nás překvapil. U řekněme deseti slov se
je snažil sám říct. Někdy jen v samohláskách, jindy poměrně věrně. Takže
od broukání melodií přešel k broukání „slov“. Při konci písničky o jaru,
kdy „slunce sype z peněženky na zem
tisíc zlatých dukátů“ najednou vyběhl jak střela a vrátil se do pokoje s peněženkou,
co máme na nákupy. Vysypal drobné a začal zpívat „ná em ti-í hmhm uáů“. V šoku
jsme se smáli a chválili ho a on se tetelil, jak mu to jde. Pokusy mluvit spojené s netušeným verbálním porozuměním obsahu nám prostě vzaly dech. Za chvilku perlil u
„brambory pečený, byly ma-o ma-e-ny (= málo
maštěný:-)“.
V tu ránu jsem měla chuť si na tu jeho zdatnost dát
panáka. A ještě navíc, jakoby vycítil, že rodičové už toho mají opravdu nad
hlavu, fantasticky rychle usnul. Takže po příchodu do hospody se panáky
poroučely hlava nehlava. I když už mi od porodu alkohol vůbec dobře nedělá, na
všechno jsem se vykašlala. S vědomím, že neděli protrpím, jsem poctivě
panákovala. Odhodila jsem starosti a nasmála se jak dlouho ne. Hlava se
vyčistila.
Ráno bylo pravda krušné. Tělesná slabost, žaludek na vodě,
hlava jako střep. Pořádná sprcha a antimigrenikum spojené s dáchanečkem po
snídani mě docela zahojily. Nakonec to vůbec nebyla protrpěná neděle. Naopak,
stala se velká věc. Vzali jsme ven křídy a náš syn, do té doby slepě a šíleně
čmárající, sám od sebe a krásně maloval sluníčka. Jedno za druhým. Do
hlavonožce sice daleko, ale u našeho autisty je tohle hodno obdivu.
Řeknu vám, to jsou občas ale návaly emocí. Jisté je, že jsem
díky tomu všemu zase dobila baterky. Zase se mi vrací energie a zase mám chuť
všechno zvládnout. Páteční apatie je pryč. Vždycky sice může být hůř, ale taky –
vždycky může být i líp!!! Přeju všem pozitivní start nového pracovního týdne:-)
Žádné komentáře:
Okomentovat